Mrtví nic nepoví✔

19. Cizinci v neznámu

Ezaras Matosa, co by pan Fiteny, následoval pana Dönneho, který byl pravá ruka Muzafera. V Salianqu vládl Muzafer a vždy si volil pravou ruku, která plnila roli podobnou kancléři. Jejich zámek stál na druhém konci hlavního města Salianqu – Raja – a byl nádherný. Zámek byl z malé části zasazen do hory – ve které se nacházely úkryty a pokladnice – z vrchu hory tekla řeka, která vytékala ze všech stran zámku a díky tomu zámek měl několik zahrad, kde kvetly vzácné květiny a ve stromech se schovávali ptáci.

Když Ezaras s ostatními odchovanci vstoupili do zámku, teplo, které panovalo ve městě, zmizelo a nahradil ho příjemný chládek. Všichni měli co dělat, aby zachovali vážnou tvář, když procházeli zámkem k Velké síni, kde na ně čekal Muzafer s rodinou. Stěny byly zdobené bílým mramorem, zlatem, drahými obrazy i sochami. Ve výklencích stála stráž. Všem bylo jasné, že i když je stráž přímo nepozorovala, stačil by udělali špatný pohyb a hned by u nich stáli a zpacifikovali by je. Bylo až moc dobře vidět, jak byli dobře vycvičení – a to jen stáli na stráži.

Když přišli k masivním dveřím, které vedly do Velké síně, Ezaras rychle začal vzpomínat, jak se má před Muzaferem chovat. Věděl, že se nesmí poklonit, to zde považovali za zpátečnické chování západu. Ezaras a všichni s ním se měli nejdříve podívat na Muzafera a pak sklonit hlavu. Tím dali najevo, že vědí o jeho přítomnosti a že se mu podřizují.

Pravá ruka otevřela dveře a v tom je oslepilo prudké světlo. Slunce právě svítilo do Velké síně a díky tomu neviděli na krok. Ezaras musel téměř zavřít oči, aby mohl zaostřit a mohl tak něco vidět. Zastavil se zhruba sedm yardů od schodů, které vedly k trůnům. A také zde začínal stín, který vrhal prostřední trůn – na kterém seděl Muzafer – a díky tomu se mu Ezaras mohl podívat zpříma do očí.

Než sklonil hlavu, a s ním i ostatní, stihl si ho spěšně prohlédnout. Bylo mu kolem čtyřiceti pěti let, tedy podobný věk, který měl král Ordain, černé delší vlasy, plnovous a kulatější postavu. Cítil, že si ho Muzafer i jeho děti důkladně prohlížejí. Ve velké síni byla slyšet jen voda, které stékala kousek vpravo.

„Vítejte v Salianqu, v Raje a v mém domě,“ Ezaras dostal povolení pozvednout hlavu. Stejnou věc mohli udělat i Breker a Esha. Jen Raven, coby služka, musela mít hlavu skloněnou. Ezaras cítil její vztek, který pramenil z ponížení.

„Děkujeme, Muzafere,“ Diplomat vyčkával, až ho Muzafer vyzve, aby představil sebe a svůj doprovod.

„Jsem mile překvapen, že znáte naše zvyky. Rád bych se o Vás a o Vašem doprovodu něco dozvěděl,“ zněl až překvapivě mile. Už to Ezarasovi smrdělo, ale tím se bude zabývat, až bude mít klid.

„Mé jméno je Äshton Fiteny a jsem diplomat vybrán králem, Jeho Veličenstvem, Ordainem Boreanazou, abych se zde pokusil navázat bližší vztahy mezi mou zemí a Salianqem,“ Musel si dávat obrovský pozor na svou pusu. Kargyan mu přesně napsal, co má říkat a jaké fráze používat. „Po mé pravici je Sahar Korry, má asistentka, která mi pomáhá při práci,“ v Salianqu neměli žádný takový post. Lidé si tu dělali věci sami bez pomoci. Jedině posel mohl pomoci s posláním zprávy. „Toto je Uray Greey, má ochranka,“ Mávl doleva na Brekera, „A pak služka Dasy Masar,“ Čím níže stáli na společenském žebříčku, tím méně Ezaras o nich řekl.

Muzafer si všechny pečlivě prohlížel a pak dodal: „U nás jsou blond vlasy opravdu neobvyklé. Nebude Vám nepříjemná pozornost, slečno Korry?“ zeptal se Eshy.

„Budu poctěna, pokud si mě zde někdo všimne, Muzafere,“ I Eshe vadil tento způsob řeči. Bylo to, jak lézt do zadku samotnému Písařovi.