Mrtví nic nepoví✔

13. Skleněný sen

Ezaras, coby pan Fiteny, se konečně mohl volně nadechnout na balkoně s výhledem do zahrady. Myslel si, že to nikdy neskončí. Každý šlechtic či politik chtěl vědět, jakou zaujme strategii při utužování vztahů a pokusu o zmaření sjednaného sňatku mezi Salianqem a GasenLou. Jak by to mohl říct, když to neví? Je zvěd, ne diplomat, o tomhle nemá nejmenší páru. Naštěstí Moirat bude mít dokumenty hotové než odjedou, takže bude mít cestu na to, aby se naučil politické žvásty, když Raven bude čmuchat kolem a on bude muset překazit ten sňatek.

Do čeho se to sakra zase dostal? Na druhou stranu neměl na výběr. Pracoval pod Moiratem, nemohl odmítnout. Už jen to, co zkusila Raven, by bylo smrtelné pro někoho jiného. Oni jako odchovanci měli trochu větší možnosti projevit svůj názor než ostatní. Když byla řeč o Raven, dnes ji téměř neviděl. Určitě ještě trucovala. Dokázala se dlouho zlobit.

„Copak tu děláte?“ ozval se za ní sladký ženský hlas.

„My se známe?“ odpověděl otázkou. On ji znal. Věděl o ni. Pokud o něm věděla ona, byla už jiná otázka.

„Myslím si, že ne. To bych si pamatovala,“ usmála se. Takže ano, znala ho. „Jsem Lady Carneval,“ Podala mu ruku.

On ji políbil a broukl: „Pan Fiteny, k Vaším službám,“

„Tak, co tu děláte?“ ptala se znovu, „Váš doprovod Vás opustil?“ Postavila se vedle něj a podívala se do zahrady.

„Nemám partnerku, dnes to je pouze pracovní příležitost a jako svobodný muž nemám žádné závazky,“ řekl popravdě. Bylo zvláštní mluvit pravdu v této hře.

„Ah, teď nevím, jestli mám vyjádřit smutek, nebo radost nad novinkou, že jste svobodný,“ Lady Carneval moc dobře věděla, jak se tato hra hraje.

„Ale, kohopak to tu svádíte, Lady Carneval?“ ozvalo se ze zahrady známý hlas.

Lady Carneval se uličnicky usmála a otočila se. Její sukně se roztočila a zašustila. „A my se známe?“

Raven se usmála. Tenhle úsměv by znejistil hodně lidí, ovšem Lady Carnrval nedala nic znát. „Obávám se, že se neznáme, ale zaslechla jsem, jak se představujete panu Fitenymu. Jsem Natali Aywana,“ Raven se neuklonila.

„Ah, slyšela jsem o Vás. Pocházíte ze severu, že?“ Napřímila se Lady.

„Z jihu,“ opravila ji Raven.

Ezaras věděl, že tu všichni lžou. Všichni tři. Ezaras věděl, že se Raven zná s Lady Carneval. Věděl, že Lady Carneval zná jeho. Věděl, že Lady Carneval ví, že on zná Raven a že Raven věděla, že on zná Lady. Všichni věděli, že ten druhý toho třetího zná, ale hráli si na cizince. Byla to jejich hra. Byl to jako skleněný sen, který se zdá pevný, ale stačí jen kousek a celé se to s rachotem zřítí. Ale tenhle skleněný sen byl bezpečnější než realita.

„Jste hostem zde na Hradě, či bydlíte ve městě?“ ptala se Lady Carneval, jako kdyby šlo o počasí.

„Bydlím v hotelu Sluneční zář, určitě ho znáte, je zde vyhlášený,“ Raven si stále držela svůj mírný úsměv.

„Omlouvám se, ale neslyšela jsem o něm,“ odpověděla zdvořile Lady, „ale jsem si jistá, že se po něm příště podívám,“

„Slečna Aywana?“ ozval se za nimi mužský hlas. Všichni tři věděli, o koho jde, „Myslel jsem, že jste odešla,“

„Chtěla jsem, Vaše Výsosti, ale narazila jsem tady na Lady Carneval,“ Ukázala na malou dívku, která se uklonila, „a pana Fitenyho jistě znáte,“ I Ezaras se uklonil. Nebylo by dobré si rozházet dědice trůnu.