Mrtví nic nepoví✔

7. Zavřené oči nezáří

Breker Träshe zuřil. Raven mohla být ráda, že ještě dýchá. Nejraději by ji chytil za ten její zpropadený krk, švihl s ní o zem, až by se kůň splašil, a než by ji zabil, přiměl by ji odvolat vše, co kdy řekla. Možná by se s tím nezdržoval. Možná by ji prostě rozbil lebku a nejbližší kámen. Ale to by byla v jistém ohledu sebevražda. Ne. To by byla sebevražda. Ani by nemusel jezdit zpět do loutkárny. Moirat by ho nejspíš přizabil hned u jedné z městských bran. Mezitím by ho obral o vše, co by se dalo zužitkovat a využít a ještě by si stihl rozmyslet, jestli ho pošle do Džungle vyvrhelů, nebo s ním skončí horším způsobem.

Moiratovi odchovanci byli nedotknutelní a to platilo i mezi sebou. Mohli se poprat. To nevadilo. Dokonce to utužovalo vztahy, podle jiných. Podle Brekera to utužovalo maximálně jeho zlost a zuřivost. Miloval boje a rvačky a stejnou měrou miloval alkohol a ženy. A to vše nalézal U Aataxe. Byl to odpudivý, zavrženíhodný brloh, ale nalézal zde vše, co chtěl a co měl rád. Neměl si na co stěžovat. Tedy až na tu namyšlenou ženskou, která vedla jejich skupinku.

Esha vymyslela, jak ukradnou tělo. Byla to navíc její mise. Ona byla zlodějka. To ona musela ukrást tělo. Nějak.

A také zde byla otázka převozu těla, ale to se už ozvala Raven. Měla s tím zkušenosti. Navíc během války není neobvyklé, že se převážejí těla. Vymyslet historku o zemřelém otcovi byla jistota.

Ovšem nejdřív museli to tělo ukrást. Doufal, že Esha je tak dobrá, jak se povídá. Slyšel, že jednou ukradla jedné dámě šperk přímo z krku na jednom z plesů, které se každoročně konají na Hradě. Několik týdnů se o tom povídalo. Po dlouhé době ta Hbitá zastínila všechny ostatní odchovance.

Plán zněl jednoduše. Dostat se do tábora, zjistit, kde uchovávají generálovo tělo – o takové události si vojáci budou povídat, tak by to nemělo být nic těžkého – a pod rouškou noci vzít tělo a pak i nohy na ramena. Jak prostě. Přesto tak obtížné. Dostat tělo z tábora bude těžké i v noci a i pro tu Hbitou. Museli je jen modlit, aby všichni bylo dost hbití a dost neviditelní. Nechtěl, aby museli použít silnou a nemilosrdnou část své skupiny.

×××

Raven si nebyla jistá, co si myslí o nynější situaci. Tak na Hrad – minimálně k Moiratovi – se dostali informace o Uunitovi. A co o situaci na Polárních děsech? Pokud opravdu pošlou GasenLe bojovníky… Výrazně to změní poměr sil. Bojovníci z Polárních děsů byli monstra vycvičená k zabíjení. Kolovaly o nich různé povídačky. Jsou nezabitelní, mění se ve zvířata, ovládají temnou magii, a spousta další. Jedna povídačka byla absurdnější než ta druhá. Raven nevěřila ani jedné, ale věřila, že jsou nebezpeční a že by se s nimi nechtěla potkat v přímém střetu.

Ale to bude muset řešit později. Teď se musela soustředit na tento úkol. Nebylo to poprvé, kdy musela ukrást mrtvé tělo, přesněji někoho zabít a jeho tělo dovést ke klientovi. Nebo ho někam schovat. Přemístit. Naaranžovat. Nic z toho nebylo neobvyklé, ale aby někoho zabila, tělo nechala být a po několika hodinách se pro něj vrátila… To se ještě nestalo.

„Jsi nějak tichá,“ poznamenal Ezaras, když jeli téměř hodinu. Občas někdo promluvil, ale Raven byla kupodivu potichu. Zhruba za půl hodiny dorazí k táboru GasenLy. Výhoda byla, že než obě vojska odtáhnou, pohřbívají své mrtvé. Po bitvě posbírají mrtvá těla a vykopou jim hromadné hroby. Nic úctyhodného, ale tak to během války chodí. Tento proces vždy zabere minimálně další den. Díky tomu měli čas.

„Přemýšlím,“

„A o čem pak?“

„Jestli tě mám shodit z koně teď, nebo až pak,“ Ezaras se drsně zasmál, ale Raven věděla, že to jen předstírá. Znali se až moc dlouho na to, aby to nepoznala.