Mrtví nic nepoví✔

22. Tma mezi stíny

Princ Doshar stál opřený o špinavou zeď, na kterou byl natlačen, a sledoval tu drobnou dívku před sebou. Ono slečna Masari nebyla drobného vzrůstu, ale v porovnání s ním byla o hlavu a čtvrt menší.

„Co tu děláte, princi?“ Drze se mu dívala do očí. Naštěstí schovala tu dýku, se kterou si doteď pohazovala, jako by se jednalo o klacek, který našla na zemi.

Divil se, kam se poděla ta plachá dívka, která stydlivě sklápěla pohled, když se na sebe podívali při večeři. Teď po ní nebylo nikde ani vidu. Místo ní tu viděl tuhle drzou ženu, která podle všeho nebyla tak plachá, ani tak slabá, jak se prezentovala. „Jsem princem této země a Vy náš host,“ Měl co dělat, aby nezapomněl, kdo je. „To já se ptám Vás, slečno Masari, co tu děláte Vy?“

Uchechtla se. Ona se uchechtla. Dosharovi málem spadla brada na zem. Ustoupila o dva kroky dozadu, jako by si taky uvědomila, s kým má tu čest. „Omlouvám se, princi,“ Málem se mu uklonila. Když si to uvědomila, potřásla hlavou a nervózně se podrbala na zátylku. Evidentně i on ji překvapil. „Byla jsem venku za přáteli, kteří nás sem přivezli na lodi. Nevěděla jsem, že mě sledujete Vy. Pokud bych to věděla, tak bych na Vás nezaútočila,“ Stále se mu dívala do očí, ale její pohled zjihl. Možná proto jí uvěřil.

„Kde jste se naučila ty chvaty? Pochybuji, že to je povinná schopnost služky v Hasieře,“ Viděl jak při slově služka sebou trhla.

„Divil byste se, princi. Naše ulice nejsou tak prázdné a bezpečné jako jsou ty Vaše. Několikrát mě někdo přepadl a jen díky základnímu výcviku jsem vyvázla živá. Hasiera a obzvláště Peragon je tvrdé místo. Tam se musíte umět ohánět, jinak tam nepřežijete ani den,“ Nedovedl si představit, jak někdo jako ona se tam naučil přežívat.

„To tví rodiče musí být štěstím bez sebe, že máš takovou práci, která tohle vyžaduje,“ plácl první věc, která ho napadla.

„Mí rodiče jsou mrtví,“ prohlásila bez emocí, „Zemřeli při převratu,“ Uhnula pohledem a dívala se někam do uličky za ním. „Ale máte pravdu, byli by štěstím bez sebe, protože mám aspoň nějakou práci a nemusím tak prodávat své tělo, což dělá spousta dívek a žen, které mají aspoň nějaký půvab a nemají peníze,“

„Omlouvám se,“ řekl pevně a myslel to vážně.

„Nemusíte, nevěděl jste to,“ zavrtěla hlavou a znovu se na něj podívala. Tentokrát tam viděl odtažitost, „Ale nesmí se zapomínat, že u nás zuří válka, a i když se to Hrad snaží skrývat, tak ta válka na zem doléhá. Ne příliš viditelně, ale doléhá. Lidé v zimě nemají co jíst, protože dávají jídlo armádě a nedej Písaři, aby byl suchý rok a nebyla úroda. Pokud válka bude trvat dál, lidé budou umírat, jak na bitevní, poli, tak mimo něj. Pokud válku prohrajeme, lidé budou umírat dál. Začínaje králem, pokračujíc vojáky, kteří mají povinnost bojovat a kdo ví, kde by to skončilo,“

Tentokrát uhnul pohledem on. Neunesl její pronikavý pohled. „Není ale má povinnost se o vás postarat,“ I když to, co slyšel, mu nahlodalo svědomí, jako by to byla jeho vina.

„Ne, to máte pravdu, není to Vaše povinnost. Ale můžete tomu zabránit. Můžete pomoc ty životy zachránit,“

„Možná byste měla dělat diplomata Vy, ne pan Fiteny,“ broukl. Když dlouho nic neříkala, znovu se na ní podíval.

Slečna Masari ho pečlivě sledovala a ušklíbla se: „To máte pravdu, ale to bych na to nejdřív musela mít právo,“

×××

Princ Doshar a Raven se společně vydali do zámku. Za celou dobu, co vyšli z té uličky, spolu neprohodili ani slovo. Raven se dívala před sebe a občas ji sklouzl pohled nad hlavu na hvězdy – v Salianqu byly krásně vidět a byly jiné než doma v Hasieře. Princ po očku sledoval domnělou služebnou a bylo vidět, že se jí snaží odhadnout. Když vešli do zámku, bez pozdravu a bez pohledu se rozdělili.