Mrtví nic nepoví✔

38. Pomalinku, polehounku

Esha se z Loutkárny vymotala až pozdně odpoledne. Slunce se pomalými kroky ráčilo za horizont, stíny se prodlužovali, ale i přesto bylo teplo a zbývalo dost hodin světla. Zlodějka tak trochu doufala, že bude moct celý den být u Ateena, ať už u něj v práci, nebo pak v jeho bytě, ale dopoledne musela s ostatními odchovanci řešit plán na zbavení zvědů na Hradě z řad Maliyanů a odpoledne měla na starosti výcvik nových zlodějů. Ten výcvik ji až tolik nevadil, zloději byli obecně nejmíň nároční na výcvik, byli dobře disciplinovaní a nebyli tolik temperamentní. Špehové měli náročnější výcvik, ale jejich disciplína byla také dobrá a špeh už ze zásady nesměl být vidět a slyšet – nebo nejlépe mohl být viděn a slyšen, ale jakmile odešel, musel být zapomenout, sejde z očí, sejde z mysli. No a pak tu byli bouchači a vrahové. Jejich výcvik byl náročný jen v jistých aspektech – hlavně v těch fyzických – ale jejich disciplinovanost byla dosti mizerná a temperamentnost zas přemrštěná. Jejich výcviky vždy připomínali rvačky a hádky, než trénování a budování dovedností. Ale tak Esha je na starosti neměla, takže to její problém nebyl.

Když přišla před zavřené řeznictví, lekla se, že Ateen není doma a bude na něj čekat ještě déle. Chtěla si sednout na schod před dveřmi, když ji někdo popadl zezadu kolem pasu a nadzvedl ji. Esha proti své vůli vypískla. Automaticky začala uplatňovat chvaty ze sebeobrany, ale její protivník byl silný a její pohyby dokázal vykrýt.

„Tebe překvapit se taky nevyplácí, jak koukám,“ Ten hlas znala. Zarazila se v půlce pohybu a rychle se otočila. Před ní stál usmívající blonďák. „Tak nejdřív mě napadneš a teď mě chceš udusit,“ prohlásil, když mu skočila kolem krku. Ateen se nijak nebránil a také ji pořádně objal.

Esha se ušklíbla, „Pokud vím, tak ty jsi napadl mě. Já se jenom bránila,“

„Ten loket v mém břiše mi napovídá něco jiného,“ usmál se uličnicky.

„Tak mě příště nepřekvapuj zezadu a nebudeš mít můj loket ve tvém bři-“ Esha byla přerušená, respektive umlčena Ateenovým polibkem. Zlodějka spokojeně zavzdychala a zapletla ruce do jeho vlasů, čímž si ho přitáhla blíž a polibek prohloubila.

„Odpuštěno?“ pronesl tiše, když se od sebe odtrhli a rychle doháněli kyslíkový deficit.

„Jestli se takhle budeš pokaždé omlouvat, tak mě klidně překvapuj furt,“ odpověděla Esha s úsměvem na tváři.

Ateen si opřel své čelo o to její a Esha položila svou pravou ruku na jeho tvář. Chvíli takto zůstali a netrápilo je, že kolem nich chodí lidi, kteří je pozorují. Dlouhé týdny se neviděli, dlouhé týdny jednomu chyběla přítomnost toho druhého. Tím nejmenším problémem pro ně momentálně představovat fakt, že je každý na ulici vidí.

„Pojď dovnitř,“ pošeptal ji a vedl ji za ruku dovnitř obchodu a dál po schodech nahoru do svého bytu, „Jsem rád, že nejsi zraněná,“ zkonstatoval, když si pečlivě prohlédl celé její tělo – zatím oblečené.

„Možná jen několik modřin, jinak nic vážného,“ ubezpečila ho, ale když zmínila modřiny, Ateen zpozorněl, „Kradla jsem,“ odpověděla na jeho nevyřčenou otázku.

„A proč?“

 Esha doufala, že toto téma započnou jiným způsobem, ale když už se tímto směrem vydali… „Chci odejít od Moirata,“ vydechla.

„Cože?“

„Chci od něj odejít a chci žít s tebou. Někde daleko od Peragonu, od Moirata, od toho všeho,“ Doufala, že se nespletla v tom, že by Ateen odtud s ní odešel a zanechal tu přátelé a svůj malá krámek s masem.