Mrtví nic nepoví✔

18. Potomci mlčení

Princ Naledii se procházel hradem. Slunce svítilo do oken a na chodbě díky tomu bylo o něco tepleji. To ovšem prince nezajímalo. Uběhly dva týdny od charitativního plesu, kde princ poznal lady Natali Aywana. Celých čtrnáct dní mu v hlavě zněly její slova: „Myslím si, že byste se měl postavil létům, kdy jste se naučil bát,“. Dnes jeho otec měl schůzku s kancléřem Kargyuanem, díky tomu mohl dýchat volněji. Nepotkával otce na chodbě a díky tomu s ním nemusel komunikovat. Jak se zdálo, dělalo mu to větší potíže než před plesem. Jestli se měl postavit létům, během kterých se naučil bát, tak mu to šlo hodně mizerně.

Naštěstí dneska neměl téměř žádné povinnosti a ty, které měl, se daly zanedbat, nebo posunout. Jednou se nic nestane.

Přišel ke dveřím, a aniž by klepal, vešel dovnitř.

„Takové chování je nepřípustné, princi,“ zkritizovala ho dívka, která seděla ve výklenku v okně a dívala se na město zalité sluncem, „Obzvlášť pokud vcházíte do pokoje dámy a ke všemu k princezně,“

„Omluvte mé nevhodné chování, princezno,“ Uklonil se a postavil se vedle ní. „Co že si nečteš? Nejsi nemocná, Roxio?“ zeptal se starostlivě.

„A co mám říct já o tobě, Naledii?“ podívala se na něj, „Poslední dva týdny chodíš po hradě jako duch. Téměř s nikým se nebavíš,“

Naledii se podíval z okna a chvíli přemýšlel. Roxia jen zavrtěla hlavou a obrátila se zpět k oknu. Chvíli ani jeden z nich nic neříkal.

„Na plese jsem někoho potkal,“ sdělil jí.

„Mám říct švadleně, aby mi ušila šaty na tvou svatbu?“ utahovala si z něho.

„Takhle to není,“ Opravdu na ni nemyslel takto. „Jen mi něco řekla. Nedokážu to vyhnat z hlavy,“

Roxia si ho změřila pohledem, „A sdělíš mi, co tak revolučního ti řekla, že to s tebou zamávalo na čtrnáct dní, nebo si to necháš pro sebe, milý bratře?“

„Ve skutečnosti mi řekla dvě věci. První je, že se mám postavit létům, během kterých jsem se naučil bát,“ Bylo vidět, že Roxie nad tím přemýšlí.

„Myslíš, že to je dobrý nápad? Víš, jaký je otec. Já si rozumím aspoň s matkou. Za to ty…“ Zbytek věty nechala viset ve vzduchu. Měla pravdu, on si nerozuměl ani s jedním z rodičů. „A co ta druhá věc?“

„Je to…příběh,“ Nevěděl, jak to správně nazvat. „Řekla mi, že viděla, jak se starý pár, který byl rád, že přežíval, ujal malé holčičky, která přišla o rodiče během převratu,“ Roxia ztuhla. Ani jeden z nich o tom rád nemluvil. „Do zimy přežili, ale zima byla tak krutá, že ten starý pár nepřežil. Té malé dávali teplé oblečení a jídlo, které měli. Prý se neví, jestli zemřeli na hlad, nebo na zimu,“

„Myslíš, že to je pravda?“ zeptala se podezíravě.

„Rozhodně to tak vyprávěla. Když to vyprávěla, vypadalo to tak, že to má před očima. Její rodina prý neměla jak pomoc. Měli co dělat, aby sami přežili,“

Roxia chápavě pokývala hlavou, „Válka nikdy nepřinese nic dobrého. Možná se dobyjou nová území, ale lidem to nic nepřinese. Četla jsem dost knih o ekonomice během války. Podle všech teorií bychom měli být rádi, že přežíváme všichni. Rozhodně by tohle město nemělo vypadat, jako by se nic nedělo. Něco mi na tom celém smrdí,“ svěřila se.

„Tak proč to někomu neřekneš?“ Hned, jak to vypustil z úst, pochopil, co to je za blbost.

Roxia se tiše zasmála: „A nevíš komu? Jsem dívka, žena a ke všemu princezna. Já nemám rozumět politice. Já se mám plaše usmívat a být okrasa. Sice čtu knihy a poslouchám mužské rozhovory, protože si myslí, že tomu nerozumím, ale nejsem hodna toho, abych toho nějak využila. Já se mám jen výhodně vdát a to je celé. A nemá cenu se proti tomu vzpírat. Nic proti tomu neudělám. Za to ty ano. Ty by ses měl učit politikaření a naučit se vládnout. Ty jsi budoucí vladař. Já se za chvíli vdám a budu za Velkým jezerem. Nebudu ti moc radit, co máš říkat a jak to máš říkat. S tímhle souhlasím s tou dívkou, kterou jsi potkal. Postav se létům, během kterých ses naučil bát a staň se králem, který si tahle země zaslouží,“ provrtala ho pohledem, „Válka trvá dlouho a až tohle skončí a pokud my to přežijeme, budeš muset dát tuhle zemi dohromady. Nevěřím, že takhle vypadá každé město v království,“ Mávla rukou k oknu, ze kterého byl krásný pohled. Těžce si povzdechla. „Četla jsem povídky, kde se píše, že sýček znamená smrt. Pokud člověk slyší houkání sýčka, ráno bude znít umíráček. Naučila jsem se rozpoznat jeho houkání,“