Mrtví nic nepoví✔

15. Nedívej se za sebe

Raven jela dlouho podél Džungle, než se odvážila jet po pořádné cestě. Leckdo by ji nazval bláznem, ale u Džungle se cítila bezpečněji. Jo. Byla definitivně blázen. A i když ji Kuzmish naléhavě a opětovně varoval před Binaris, ignorovala fakt, že se stmívá a podle jejího přítele by tu měla začít řádit jedna z posledních příšer, které přežily. Ovšem Raven se spíše bála pozemských, lidských příšer než těch, kteří vysají vaši duši a kouzlem vás omámí pomocí lucerny.

Čas měla dobrý, takže si mohla dovolit tábořit a spát u ohně. Všechno bylo lepší než další noc v sedle. Když našla bezpečné místo, kde mohla rozdělat oheň, kde byl potok k napití a snad i k umytí, bylo rozhodnuto. Svou klisnu odstrojila a uvázala ji ke stromu, ale tak, aby se bez problému mohla napít nebo napást. Raven si v potoce opláchla obličej. Na zem si rozestlala své luxusní lože a chvíli jen poslouchala, jak praská oheň, a u toho sledovala hvězdy. Ani nevěděla, jak usnula, ale jasně věděla, co ji probudilo.

Probudila ji její klisna. Přesněji to, jak vyváděla. Raven bylo hned jasné, že se něco děje. Nezdržovala se s balením své postele, ani s hašením ohně – který ještě nestihl ani dohořet – jen se snažila osedlat svou klisnu. Na sedle měla stále připevněné sedlové vaky s penězi a se zbraněmi. Ztratit to, by bylo drahé. Klisna se naštěstí dokázala uklidnit natolik, že ji Raven dokázala osedlat. Když nikde neviděla žádné nebezpečí, napadlo ji, že by mohla stihnout sbalit si i své ležení. Asi úplně nezaregistrovala tu nepřirozenou zelenou září, která se linula krajinou.

Zelená záře sílila a kdyby Raven zvedla hlavu, mohla by vidět lucernu, ze které se linula a za ní černou postavu, která lucernu držela na železném provaze. V druhé ruce držela dlouhý, velký hák. Stačilo by, aby Raven zvedla hlavu, podívala se a bylo by po ní.

„Na to není čas, blázne!“ křikl na ni známý hlas. Raven se svižně postavila a díky dohořívajícímu ohni viděla, jak k ní na koni peláší Ezaras. „Vyser se na to, nasedni a mizíme!“ Raven znala tenhle tón. Používal ho ve dvou případech: když byl vyděšený a když byl ve stresu. Podle výrazu Raven soudila, že teď to bylo tak od každého trochu. Poslechla ho, rychle nasedla a následovala Ezarase, který se stihl s koněm už otočit a ujížděl pryč.

„Co se děje?“ Ani nezkoušela se ptát, kde se tu bral. Na to se ho mohla zeptat potom.

„Ty snad nevidíš tu zelenou záři, která se až moc rychle blíží k nám?“ Raven se chtěla podívat za sebe, ale Ezaras ji, nějak, popadl za ruku a trhl s ní tak, že málem spadla ze sedla. „Nedívej se za sebe! Jen před sebe!“

Až teď si Raven všimla té záře. Jak ji mohl přehlédnout? „To jako vážně? Myslíš si, že to je Binaris?“

„A kdo jiný? Písař? Myslíš si, že si na svitky svítí lucernou, která vydává zelenou záři?“ štěkl na ni. Raven raději zmlkla. Na chvíli zmlkla.

„Jak daleko pojedeme? Takhle rychle koně nevydrží dlouho běžet!“

„Budou muset. Nejbližší vesnice je půl hodiny daleko,“ Na chvíli se odmlčel. „Co jsi tu sakra dělala? Máš ty rozum vůbec?“

„Na to stejné bych se mohla zeptat já tebe!“ zavrčela.

Ezaras si povzdychl, „Moirat mi tě dal na starost,“

„Cože?“

„Řekl mi, abych tě hlídal, abys neudělala žádný průser a abych tě usměrňoval,“

„To si děláš prdel?“ Zatáhla za otěže a nevěřícně na něj civěla.

„Co to vyvádíš? Musíme zmizet!“ křikl na ni Ezaras. Když si Raven uvědomila, co udělala, rychle kopla klisnu do slabin a snažila se dohnat Ezarase.