Mrtví nic nepoví✔

9. Zmařený obchod

Bylo to dlouho, co je Raven navštívila. Vždy, když je chtěla navštívit, přišla ji do toho práce, kterou nemohla odložit. Jednou musela zabít toho dle, pak tamtoho, za chvíli musela krýt záda někomu z Loutkářny. Naštěstí teď měla volno. Ezaras se někam vypařil, kde byla Esha s Breker, nevěděla a bylo jí to úplně jedno. Dnes měla den volna.

 Nuzná realita vypadala jako vždy. Žebráci seděli na náměstích, lehké děvy stály na rozích. Nic se tu neměnilo. Raven mířila na jih, kde se nacházely malé domky s malými zahrádkami, kam se vešlo jen několik málo záhonků na pěstování zeleniny.

„Ale podívejme se, kdo se na nás taky přišel podívat,“ zvolal mladý muž, který zrovna opravoval nízký plot, „Marion!“

„No jo, už běžím, co se děje?“ Z malé chalupy vyšla žena v nejlepších letech. Klidně by mohla být její matka. Mohla. I když byla při těle, stále neztrácela své kouzlo. Proto si jí vzal o osm let mladší Skyel.

„To mi je teda přivítání,“ povzdechla si Raven, ale usmála se na ně.

„Ty teda vypadáš,“ povzdechla si Marion a otřela si ruce do zástěry, kterou měla kolem pasu. Nejspíš zrovna vařila.

„Teď jsem ti chtěla říct, jak vypadáš skvěle, ale jestli ty takhle na mě…“

„Myslím to vážně, tvá tvář,“ Vzala její obličej do dlaní a pořádně si ho prohlédla. „Kde jsi koho zase zabíjela?“ Ona a Skyel byli jediní, kteří věděli vše. Úplně vše.

„Nikoho,“ Když Marion pozvedla obočí, Raven si povzdechla. „Dobře, ale ne nikoho cíleně. Musela jsem jít do bitvy u Džungle-“

„Ty jsi byla u Džungle?“ podivil se Skyel.

„Ano, musela jsem. Nebojte se, jsem opatrná natolik, abych přežila. Asi jsem jen schytala pár ran,“

„Pár? Vypadáš, jak kdyby ses utkala s celou armádou. No nic. Pojď dovnitř. Ošetřím ti to,“

„Ale-“

„Opovaž se odporovat,“ Marion výhružně zvedla prst. Raven se usmála, zvedla ruce vzhůru, ale už nic nenamítala.  Tato žena se dobře vyznala v bylinkách. Nebylo to poprvé, co ji ošetřovala rány.

Jejich dům byl skromný. Žádný luxus, na který byla černovláska zvyklá. Ale mělo to tu… kouzlo. Vyzařoval zde duch šťastného manželství. Marion se Skyelem byli spolu dlouhých deset let. Ale dítě jim Písař nenadělil. Možná proto oba pomáhali sirotkům – jako byla i Raven. Po pravdě většina lidí v Moiratově organizaci byli sirotci nebo vyděděnci.

„Možná to bude trochu studit,“ varovala ji Marion, když měla mast hotovou.

„Děkuji,“ usmála se Raven.

„Proč to stále děláš?“

„Marion…“ povzdechla si Raven, „Musíme to stále řešit. Prosím, nechci se hádat. Dnes jsem chtěla volno a odpočinek,“

„Já zapomněla, že jsi ta drsná vražedkyně, ta Neviditelná, který vraždí a na každého pohlíží jako na protivníka,“

„Moc dobře víš, proč to dělám. A jestli si dobře vzpomínám, tak jsi mi i ty radila, abych taková byla,“

„Řekla jsem, aby sis chránila soukromí, ne abys každýho vraždila,“

„Musím nějak přežívat. Chceš, abych skončila jako Dcery noci a prodávala své tělo?“

„Ne to ne, ale zkusit si najít nějakou normální práci,“ zkusila to Marion, „Mohla bys sis otevřít pekařství, květinářství, nebo pokud chceš, mohu tě naučit být švadlenou, nebo bylinkářkou. Je tolik jiných možností, jak přežívat. A pokud válku prohrajeme, tak tě budou štvát a rovnou se můžeš jít přestěhovat do Džungle vyvrhelů,“ Raven věděla, že má pravdu, ale ještě nemohla pověsit zbraně na hřebíček. Ještě ne.