Mrtví nic nepoví✔

42. Vlezlý jako mráz

Breker si to razil tmavým městem a zastavil se u první nalévárny, na kterou narazil. Podle pachu a hospodského, který stál za výčepem, poznal, že to je brloh U Aataxe. Od příjezdu ze Salianqu tu nebyl. Hospodský ho pozdravil kývnutím a rovnou mu načepoval pivo. Breker se na něj ani nepodíval, když mu ho přinesl a položil pod nos.

„Konají se dneska zápasy?“ Měl takovou zlost na Raven, že myslel, že ji zabije v momentě, kdy vrhací dýkou zabila jeho cíl. Ten chlap měl být jeho. Měl si na něm spravit chuť. Ale ona mu tu možnost vzala. Bylo mu jedno, že unikli o vlásek, když ani ne minutu po jejich odchodu z té tmavé uličky zaslechli výkřiky toho, kdo nalezl dvě zhyzděná těla. Aspoň že toho muže mohl zmasakrovat. To mu nepatrně náladu zvedlo. Ale jen nepatrně. Stále byl nasraný a potřeboval si to vybít. V Loutkárně nebyl nikdo, kdo by se mu rovnal. Jen by ty žáčky zmrzačil. A pak by jeho zmrzačil Moirat. O to nestál ani za mák. Proto se ptal na zápasy. Mohl by se přihlásit a zmrzačit každého zápasníka, který by se mu dostal pod ruku. A rovnou by si vydělal nějaký peníze navíc.

Hospodský si ho přeměřil pohledem, „Jdeš včas. Za deset minut se uzavírá soupiska. Zápisný jsou dva stříbrňáky,“ Kývl k muži, který seděl v tmavém rohu, kde často seděl i Breker, když chtěl jen pivo a klid. Breker se na něho otočil, v prsech svíral dvě mince. Když si ho zapisovatel všiml a všiml si i dvou stříbrných mincí, zapsal si ho. Nemusel se ptát na jméno. Všichni ho tu znali. Ne jako Brekera, to ovšem že ne, ale jako toho Silného. Jeho přezdívka, kterou si vydobyl za léta ve službách Moirata.

Zápasy začaly půl hodinu na to. Breker zápasil až ve třetím. Měl tak čas si prohlédnout své protivníky. Nikdy v prvním kole neprohrál. Ani když byl totálně na šrot. 

Nejednalo se o profesionální zápasníky. Ti tu byli zakázáni. Takové to zápasy byli povoleny jen na Polárních děsech a na Souostroví ledu a písku. V pevninské Aasuntrii se zakázali před desítkami let. Proto se zápasy – čistě neprofesionální – konaly tajně a v podobně pochybných podnicích. Byla to zábava pro chudinu – i pro bohaté, kteří se příliš nudili a odvážili se vejít do Nuzné reality – a hlavně to byl zisk. Zisk pro pořadatele a pro výherce. A ta výhra byla hlavní motivací většiny zápasníků. Když se chuďas zadlužil tam, kde neměl, jedna z mála řešení bylo vyhrát tyto zápasy. Breker tyto zápasy bral jako zábavu, trénink, za který bude odměněn, pokud to neposere, a jako dnes, možnost upustit páru.

Celkem se ten večer konalo osm zápasů. Lidé byli zoufalí. Nyní potřebovali peníze více než kdy jindy. Po tom vpádu lidé přišli o domov, někdy i o práci. Brekera napadlo, zda je lepší ten vpád přežít, nic nemít a přežívat, nebo prostě zemřít a mít navěky klid. Pokud člověk nic nemá, představa, jak Písař zapečetí váš svitek života, není tak děsivá. Po chvíli přemýšlení usoudil, že ty úvahy nevedou nikam, tak je poslal k ďasu a objednal si další korbel piva.

Dnes si nemusel dávat nijak velkého bacha. Jeho protivníci byli muži, kteří většinou zápas viděli od stolu. Breker si všiml asi třech jedinců, kteří byli svalnatí a možná budou lehkou překážkou, ale on byl Breker Träshe, ten Silný, jeden ze čtyř odchovanců Moirata Herriota. Jen tak nikdo se mu nevyrovnal, ne pokud šlo o pěstní souboje v ringu, jako je tento.

Jeho první protivník byl zrovna jeden z těch svalnatějších účastníků. Pohrdavě si ho měřil, a přitom mu padali kudrnaté vlasy do očí. Ten pohled Brekerovi řekl vše, co potřeboval vědět. Ten muž se už několika zápasů účastnil a byl v nich dobrý natolik, že si myslel, že Brekera porazí, aniž by se předřel. Bouchač se na něj ušklíbl. Měl náladu si hrát. Zavolal na hostinského, že objednává jeden korbel piva. Soupeř nechápavě svraštil obočí.