Mrtví nic nepoví✔

6. Noc patří osamělým

Když se Raven ztratila v lese a našla svou klisnu, vyrazila pryč. Ovšem nemířila ke smluvenému místo, ale o kus vedle na východ. Slunce se blížilo k obzoru a brzy zapadne. Pokud chtěla stihnout společný odjezd, musela to vyřídit brzy. V Džungli vyvrhelů znala několik lidí. Jeden z nich byl její dobrý přítel – zda se v této době dá někdo takto nazvat – byl to on. Kuzmish pracoval pro jednoho obchodníka jako soukromá ochranka. Věci se ovšem pokazily a on přišel o rodinu, o práci a málem i o svobodu. Aby se zachránil, musel se ukrýt v Džungli. Sem se nikdo nedovolí, jen aby chytl obyčejného zločince.

Raven čekala na obvyklém místě. Čekala přesně na hranici. Dál se neodvážila. Uběhla přesně minuta, než se Kuzmish objevil.

„Slyšel jsem, co jsi udělala,“ prohlásil místo pozdravu, „Úžasné, jako vždy,“

„Děkuji,“ Věděla, že mluvil o její poslední cestě. Měla zabít jednoho nepohodlného může, který čistě náhodou mohl za to, že Kuzmish bydlel už čtyři roky v Džungli. „A víš něco jiného?“ Neměla čas na formality, ani na přátelské povídání. Kuzmish to chápal.

„Něco se děje. Všichni tu plaší. Nikdo neví, co se děje, ale všichni to tu cítíme. Binaris loví víc než obvykle. Jeho zelená záře svítí kolem a plíží se tmou. Jestli noc patří osamělým, tak teď to patří dvojnásobně. Každý, kdo cestuje sám, riskuje, že ho potká. A jakmile uvidíš jeho zelenou lucernu, přitáhne tě k sobě svým hákem a uvězní tvou duši do lucerny,“

„To jsou pověry. Jen báchorky,“ odbyla ho Raven. Nevěřila na Binaris. Měl to být duch, který loví duše lidí a vězní je ve své lucerně. Čím více duší, tím je mocnější, ale každým úplňkem svou moc ztrácí, proto je odkázán k věčnému lovení a zabíjení bezpočtu lidí. Podle lidí, kteří žijí v Džungli vyvrhelů, slyší křik a nářek mrtvých. Binaris má žít zde, v Džungli, ale místí jsou před ním v bezpečí, protože jsou to vyvrhelové jako on.

„Za normálních okolností bych na to taky nevěřil, ale opravdu jsem ho viděl. Jeho záři. Bylo to za soumraku. Jestli tu někde máš ostatní, tak jdi za nimi. Nesmíš jet sama. Ať jsi sebevíc dobrý vrah, on je duch, jeho nezabiješ. Jeho lucerna a hák jsou k němu připoutaný. Neodzbrojíš ho, nezabiješ ho, neuděláš s ním nic. A jakmile uvidíš jeho lucernu, ztratíš myšlenky, svou vůli. Budeš pod jeho mocí. Takže ani neutečeš. Opravdu, nejezdi sama,“ Naléhal na ni. Raven se to nelíbilo, ale viděla naléhavost v jeho očích. Opravdu měl o ni strach.

„Máš ještě něco?“ zeptala se ho zaskočeně. Nečekala, že jejich setkání po takové době bude probíhat takto.

„Předpokládám, že o intrikách na Polárních děsech víš od Nelliho“ Raven přikývla, „V tom případě už nic nevím. Hned, jako bude něco nového, pošlu ti vzkaz. A teď padej. Už se stmívá,“ otočil se a mizel mezi stromy.

„Dostanu tě odtud. Budeš zase volný,“ Věděla, že on by to pro ni taky udělal.

„Nenamáhej se a snaž se, ať se tu taky neocitneš. Máš tu až příliš nepřátel,“ A už ho vůbec neviděla. Zmizel ve stínech. Pokud ji Kuzmish takto důrazně varoval, muselo to být vážné. Musela si pospíšit.

×××

Ezaras věděl, kde Raven vězí. Tušil, proč dala časovou rezervu ke setkání před odjezdem. Věděl, koho chtěla navštívit. Proto na ni čekal i potom, co ostatní odjeli. Breker si nestěžoval. Jak řekl: „Aspoň nebudu poslouchat její ňafaní celou cestu. Ať se do Peragovu dostane, jak chce. Klidně může jít zpět s našimi vojáky. Je mi to jedno,“

Esha neřekla nic. Překvapivě.

„Dala sis načas,“ oznámil Raven, když se vrátila. Čekal na ní dalších deset minut po odjezdu ostatních. „Řekl ti Kuzmish něco nového?“ Viděl, že byla překvapená, že ho tam vidí.