Mrtví nic nepoví✔

47. Dnes budeme umírat

Breker běžel ulicemi, které sotva znal. Následoval svého mladšího bratra Deetore, který ho vedl ke koním, které měl připravené k odjezdu. Doufal, že se mu dnes podaří Brekera přesvědčit, aby odešel od Moirata a šel k nim. Aby byla rodina pospolu. Breker si s hořkým úsměvem uvědomil, že od Moirata neodchází, ale utíká. Zdrhá jak ten zbabělec. Ale zbabělci žijí nejdéle. Během několika málo okamžiků v tom zpola zapomenutém skladu se musel rozhodnout, jaká bude jeho budoucnost. Jestli riskne život u Moirata, bude věrný svému Loutkaři, člověku, který ho zlákal, aby opustil svou rodinu, nebo ho nyní opustí, jako tehdy opustil své sestry a bratry. Bez jediného slova.

Dosud měl na rukou a oblečení krev toho mladíka z rodu Maliy. Dlouho ho budou pronásledovat představy a vzpomínky o tom, co mu provedl. Aby získal od něho informace, zlomil mu všechny dlouhé kosti v těle, v kolenou měl krvavé hluboké rány od nože, kterým v ranách dokonce otáčel, aby mladíkovi způsobil větší bolest. Tvář měl napuchlou natolik, že na levé oko kvůli otoku neviděl. Dokonce měl dojem, že mu vyrazil i dva zuby. A pak, když mladík ze sebe vysypal vše, ho zabil tím nejhorším způsobem, který ho v tem moment napadl. Rána v ostrém úhlu do jater. Málo kdo to věděl, ale tato rána člověka ochromila bolestí natolik, že nemohl být schopen souvisle mluvit, jen ze sebe vypraví skuhrání v bolestivé agonii. A během toho pomalu vykrvácí.

Breker v sobě nenašel dost citu na to, aby toho litovat, aby mu bylo líto mladého života, který ukrátil. Nyní musel zachránit ten svůj, až pak bude čas na výčitky.

Corra je celou dobu sledovala. Breker si toho všiml, když uběhli dvě ulice od toho proklatého skladiště.

„Doufám, že utečeš s námi,“ řekl, „Protože jestli tu zůstaneš, Moirat tě zabije za to, že jsem odešel a že jsi mi pomohla a přesvědčila mě,“ Ta představa ho děsila.

Corra se spokojeně ušklíbla. „Ale, starší bratr si vzpomněl, že má mladší sestřičku. Tohle komandování mi teda chybělo,“

„Myslím to vážně,“ zasyčel a uhnul se muži, který vycházel z polorozpadlého domu.

„Já také,“ Srovnala s ním tempo. „Nevidím důvod, proč bych tu měla zůstat. Má práce je v Gabonu, kde mám i rodinu, která se mi momentálně rozrostla,“ Mykla uličnicky obočím. Ta tam byla ta plachá dívka, kterou znal z dětství, nebo ta odtažitá a protivná, kterou poznal u Dcer nocí. Tato byla kousavá, ironická, provokatérská. Připomínala mu Asmaru.

„A co pohřeb?“ zeptal se opatrně a všiml si, že Deetori, který běžel krok před nimi, k nim lehce otočil hlavu.

Corra zvážněla. „To jsme bohužel nestihli,“

„Je mi to líto,“ Myslet to vážně. „Je mi líto, že jsem vás opustil a že jsem Asmaru, nikoho z vás, jsem neviděl vyrůstat,“

„Hlavní je, že nyní jsi tu,“ řekl Deetori. Podle toho lehkého ostenu v hlase, Brekerovi bylo jasné, že to nebylo smazané. Pomohli mu, protože byli rodina, i když rozbitá, ale jen tak lehce mu neodpustí. Nejen to, že je opustil, ale i to, že mu tak dlouho trvalo, než přišel na to, kde je jeho místo. Ne kde, a s kým.

Dobíhali k jedné ze čtyř bran, které vedly do města. U každé brány jsou napajedla pro koně a jedny z nejdražších a nejhorších hostinců, které tu člověk může najít. Zrovna u jednoho takového hostince stálo napajedlo a u něho tři koně se zavazadly. Breker se váhavě podíval na Corru.

„Co jsi čekal?“ Mrkla na něho. „Moirat ví, že jsem tvá sestra a pomohla jsem ti pláchnout. I kdybych v Gabonu dávno nepracovala, tak bych tu určitě nezůstávala,“