Mrtví nic nepoví✔

48. Za oponou lží

Ten plán byl tak hrozný a šílený, až byl brilantní.

Raven už hodinu plula po moři a za chvíli měli vyplout z Úzkého zálivu na otevřené moře a plout na Souostroví ledu a písku. Stála na zádi, sledovala pevninu, jak ji mizí z dohledu. Za ní zněl řev námořníků, a ona měla v mysli ticho. V duchu stále byla v tom pokoji. Před očima měla stále roztrhané oblečení a kaluž krve.

Napadlo ji, přemýšlela, co se asi honilo Ezarasovi hlavou. Na co myslel. Možná to ani vědět nechtěla.

Věděla, že se to muselo stát hned, jak Ezaras dorazil do pokoje. Ta krev byla čerstvá, ale na mnoha místech se už začala srážet. Krev se sráží poměrně rychle. Jako vražedkyně to věděla.

Tevi, na rozdíl od ní, se ze šoku oklepala rychle a byla schopná uvažovat. Raven nevěděla, jestli ten šílený plán vymyslela během několika vteřin, nebo několika hodin. Od doby, co vešla do toho pokoje, nevnímala čas. Na plno nevnímala nic. Vnímala jen instinktivně, okrajově. Jen dělala, co ji bylo řečeno. Byla doslova jako loutka.

Sundala si své šaty, vzala si kapitánčino a skryla se na lodi. A čekala. Tevi s Goblinem zaběhli do nejbližšího špitálu – každý špitál má své mrtvé – a našli tam dívku, která ji byla podobná. Navlékli na ni její šaty a hodili do vody. Pak nastoupili na loď a odpluli.

Raven nenapadlo, jak to muselo být odporné, oblékat mrtvolu. Jak to bylo i nebezpečné ohledně nemocí. Nikdo nevěděl, na co ta dívka zemřela. Nikoho ani nenapadlo, že to je zneuctění těla. Goblin s Tevi jednali jako praví bývalí piráti. Pirát, stejně jako vražedkyně, je profese, která se nedá zazdít. Stále to v člověku je. Je to jako dýchat. Jsou to naučené myšlenkové pochody a vzorce chování, které v krizi aplikujeme automaticky. Bez přemýšlení. Avšak teď Raven nebyla schopna ničeho.

Na palubu se dostala, až když Peragon zmizel z dohledu. Dříve ji neodvážili pustit ven. Od té doby stojí na zádi. Jako kdyby se snažila dohlédnout tam. Tam domů. To město bylo jejím domovem. Narodila se tam, vyrostla tam. Poznala tam život i smrt, radost i smutek. Ztratila a našla přátelé. A teď z něho prchá. Pod rouškou lži, že našla zničený pokoj, kde byl zabit její přítel Ezaras, se vyplahočila z hotelu a ze smutku, v afektu spáchala sebevraždu a vrhla se do vody.

Nikoho nenapadlo, že by se Moirat mohl ptát, jestli to je pravda. Jestli tělo, které vypráví tento příběh, mluví pravdu. Ale mrtví nemluví a pokud se ptá Moirat, i živí raději utečou a nepromluví, pokud jim nehrozí nebezpečí.

Nelli měl pravdu. Už podruhé dokázal, že měl pravdu.

Moirat jí vzal důvod útěku. Teď neměla nic. Přítele, rodinu, plán, důvod. Neměla nic. Jen to ticho ve své mysli, ve své duši. Bylo jedno, jestli ho Moirat zabil osobně, nebo na to někoho najal. Nějakého dalšího žoldáka. Jistota byla, že to nebyl nikdo z Loutkárny. Odtud by Ezarase nikdo nepřepral. Až už vůbec nezabil.

„Krásná jako kvítka na modranském džbánku
je ta země, která vlastí je ti,
krásná jako kvítka na modranském džbánku,
sladká jako střída dalamánku,
do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.

Stokrát zklamán, rady nevěda si,
znovu vždycky navracíš se domů,
stokrát zklamán, rady nevěda si,
k zemi bohaté a plné krásy,
k chudé jako jaro v čerstvém lomu.

Krásná jako kvítka na modranském džbánku,
těžká, těžká jako vlastní vina
- není z těch, na něž se zapomíná.
Naposledy kolem tvého spánku
padne prudce její hořká hlína.[1]“

Námořník sedící na sudu, si četl báseň z knížky, která své lepší časy už měla dávno za sebou. Raven se k němu otočila. Byl tmavé pleti, vysoké postavy. Ten muž byl ze Souostroví. Pochopila, že to je báseň o rodné zemi. Že se námořník nejspíš těší, že ji opět uvidí, a proto si ji předčítá nahlas. Třeba to poslouchali i ostatní námořníci a vzpomínali na svou rodnou zemi, na svůj domov. Ale ji na té básni zaujalo něco jiného.

„Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína,“ přerecitovala potichu. Žádný pohřeb. Ani Ezarasův, ani Marionin a Skyelův, ani matčin či strýcův. Celá její rodina zemřela, byla zavražděna a ona ani pro jednoho z nich neuspořádala pohřeb. Nedopřála jim ten klid. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila jedno zvadlé kvítí, které nejspíš někdo dostal od dívky na památku.

Lepší něco než nic.

Nikoho se neptala, zda si je může vzít, prostě je popadla a vrátila se zpět na své místo na zádi.

Nejdříve si vybavila, jak jako malá pobíhala po královské kuchyni a poslouchala kázání své matky, že se v kuchyni neběhá, že jen překáží a něco ještě rozbije. Později, když povyrostla, v kuchyni byla nucena pomáhat. Avšak jí to nevadilo, protože každý pátek její mamka upekla koláč. A večer, než šly spát, si ho daly a u toho ji vyprávěla příběhy. Do jednoho je zapomněla, ale pamatovala si ten pocit klidu, míru a bezpečí. Pak si vybavila tvář strýce, jak se jde před prací a po ní podívat do kuchyně za svou sestrou a neteří, jak se jim daří. To jemu vděčila za to, že přežila převrat. Po převratu její svět zahalila tma, a ani setkání s Ezarasem po ročním odloučení nevrátilo světlo zpátky. Pak si vybavila den na tržišti, kdy potkala Marion a až tehdy do jejího světa se vrátil paprsek světla. Vzpomínala na ní a jejího manžela, jak se o ni starali, jak měli na paměti její bezpečí a snažili se jí přesvědčit, aby odešla od Moirata, aby si zařídila život jinak. Lépe. A pak Ezaras. Všechny hádky, souboje, tiché rozepře byly nedůležité. Pamatovala, jak si jako malí hráli a vyváděli, jak se o několik let později spolu cvičili v Loutkárně, jak se znali, ale přeci si byli cizí po tom roce odloučení. Když s ním plánovala útěk a představila si svou budoucnost, na chvíli se vrátil ten pocit klidu, míru a bezpečí.

Pak do moře hodila květiny a věděla, že to, co cítila s ním a se svou rodinou, už nikdy nepocítí.

[1] SEIFERT, Josef. Přilba hlíny, Píseň o rodné zemi, 1945

×××

Ahojky ^^

Tak tu máme první ze dvou dopovídajících kapitol. Přemýšlela jsem, zda tuto část nespojím s předchozí kapitolou, aby to bylo tak nějak pohromadě, ale tak... ukončit kapitolu se slovy Ezaras byl mrtvý se nabízí samo :D A protože máme ten konec prázdnin a léta (podle počasí to tak vypadá) tak pátek-sobota-neděle vyjdou kapitoly. Včera byl pátek a kapitola vyšla, dnes je sobota a jsem tu s novou částí, takže zbývá zítřek ^^ (na pondělí a úterý pro vás mám nová překvápka)

Tak se mějte, jak nejlíp umíte,

SimonaR