Mrtví nic nepoví✔

2. Informace za svitu slunce

Slunce bylo dávno nad obzorem, ale to Raven ještě spala. Služebnictvo ve městě se kvapem vracelo domu, aby začali chystat honosné obědy pro své zaměstnance, zámožní pánové se svými manželkami, či milenkami, se procházeli a obdivovali výlohy, přičemž za nimi klopýtal sluha s krabicemi a s taškami. Po silnice projížděli kočáry s lokaji a odváželi ctihodné pány do práce, bohaté dámy na návštěvu k známé či kurtizány za klienty. Vojáci ve svých modro-bílých uniformách drželi stráž u hlavní brány do Hradu a také na každé křižovatce, která vedla na další rušné bulváry. Typický den ve Zlatém pozlátku. Peragon byl totiž rozdělen na dvě části: Zlaté pozlátko a Nuzná realita, a tato hranice byla ostře hlídaná.

Ve Zlatém pozlátku se ani slepec nemohl ztratit. Ulice byly pravidelné, čistě, každá ulice byla pojmenována, na každé křižovatce byl rozcestník. Domy byli barevné, ozdobené, na okenních parapetech byly květináče s květinami. Každé ráno služky v domech myly okna, aby panstvo domu mělo čistý a jasný výhled do ulic, kde lidé chodili v čistém a upraveném oblečení. Na hlavních ulicích bylo mnoho obchodů s oblečením, se šperky, s květinami, s jídlem.

Nuzná realita byla pravý opak. Ulice byly křivolaké, zapáchala odpadem, který ležel u každé zdi, pod každým oknem. Uličky zely temnotou, byly zapadlé, i místní měl strach, aby nezahnul špatně a nezabloudil. Pokud zabloudil, mohl jen žádat Písaře – který sepisuje osudy všech živých bytostí na tomto světě – aby tomu nebožákovi ukázal cestu zpět domů. Domy se různě nakláněli, v nepříznivém počasí vrzaly, že každý kolemjdoucí měl strach, že každou chvíli spadne.

Loutkárna se zvenku nijak nelišila od ostatních domů ve Zlatém pozlátku. Žádný počestný občan neměl ponětí, co se skrývá pod nenápadnou, okrovou fasádou. Je ovšem možné, aby někdo byl počestný v době války? V tomto městě, jak vidno, tak ano. Málo který obchodník či podnikatel využíval nekalé praktiky a pokud ano a zjistilo se to, tak mu to bylo ihned zatrhnuto a byl tvrdě potrestán. Tvrdší tresty bylo pouze za vlastizradu a za vraždu.

Jenomže během války jsou vraždy nucené, chtěné a mnohokrát oslavované. Nejednou hlavní generálové dostávali ocenění a byla jim provolávána sláva za tisíce životů, které jejich legie ukradli – mnohdy nevinných lidí.

To ovšem velice vyhovovalo nájemné spodině. Nikdo je nehledal, nikdo je nelovil, nikde nebyli plakáty s tučnou odměnou za dopadení. I zde, v Peragonu, kde válka byla jen vzdálená skutečnost, se nájemné smetánce dařilo, obzvlášť té, která se zpovídala Moiratovi. Ta dostávala zakázky každý den. Každý den se vrah, zloděj či kdokoliv další vydával na cesty –    ať do města nebo za jeho hradby – a každý den se vraceli s pořádnou odměnou.

Jméno Moirat Herriot byl známé po celém území, které Ordain ovládal, a každý, kdo si to mohl dovolit, žádal jeho lidi. Byla zde jistota, že daná práce bude provedena profesionálně a podle zadaných pokynů. A pokud někdo zklamal... Nebyl zabit, nic takového. Bylo mu odebráno vše, co se dalo zpeněžit, byl zmlácen a pak vyhozen za hradby města. A aby byla jistota, že neprozradí žádnou informaci, byl mu vyříznut jazyk. Byl to jasný signál vyděděnce, od kterého se všichni mají drželi dál, protože hněv Loutkáře byl mnohdy horší než hněv krále.

Ovšem nic z toho Raven, ani ostatní tři její společníky, nemuselo trápit. Byli elita svého oboru, šlechta svého světa. Každý je znal, ale pouze jen přezdívky: ta Nemilosrdná, ta Hbitá, ten Silný a ten Neviditelný. Nikdo nechtěl být na seznamu, který by měl u sebe člověk pracující v Loutkárně a obzvláště nikdo nechtěl mít nic s Loutkářovými odchovanci.

Dnes obyvatelé Hasiery a luandského protektorátu měli štěstí – dnes odchovanci měli jinou práci. A proto Raven vstávala až dvě hodiny před obědem. Musela se kvalitně vyspat. Pokud neměla kvalitní spánek, tak nejen že byla protivná, ale bylo zde riziko, že svou práci neprovede, jak má – a to si nemohla dovolit. Noční schůzka jí narušila spánek a nemohla si dovolit, aby tuto práci podělala. Bitva, ke které mělo dojít u Džungle vyvrhelů, mohla být rozhodující. Pokud byla pravda, že Hasiera posílila, tato bitva mohla vést ke konci války. Což nikdo od Moirata nechtěl. Za války se jím vedlo velmi dobře.