Mrtví nic nepoví✔

1. Hranice stínů a temnoty

Peragon. Hlavní město Hasiery. V noci byl k nerozeznání od ostatních nočních měst. Většina obyvatel spala, a ti kteří nikoli, tak buď pracovali na noční směně, nebo to byli opilci, kteří jsou na své obvyklé štaci od jednoho pajzlu k druhému. Nebo… nebo to může být služebná, která se pokouší probudit nájemnou vražedkyni.

„Slečno, prosím, vstávejte,“ promluvila bázlivě služka za dveřmi. Nejméně deset minut tu stála a snažila se Raven probudit. Neodvážila se vstoupit dovnitř. Byla to nájemná vražedkyně, nejlepší ve svém oboru. Tu nebylo radno provokovat neuvážlivým vstupem do pokoje. Služebná znovu zaklepala. „Slečno, prosím,“

„Pojď dovnitř,“ ozvalo se zpoza dveří. Dívka se bála, že jí Raven potrestá za probuzení uprostřed noci, ale když se nájemná vražedkyně ozvala znovu, vešla dovnitř.

Pokoj nebyl nijak velký. Naproti dveřím bylo okno do ulice, vlevo byla postel a dveře do malé koupelny a vpravo byla velká skříň na oblečení a zbraně. Postel měla vyřezávané čelo, o které se teď Raven opírala. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné, byla oblečená do saténové košilky na spaní. Její šedé oči s malými černými tečkami těkaly mezi služebnou a rudým županem, který byl pověšen na skříni. Služebná rychle pochopila a spěšně podala župan.

„Moirat neříkal, o co jde?" zeptala se černovláska unaveně a u toho si ledabyle zavázala župan. Jedině ona a další tři měli právo ho oslovovat jménem. Ostatní ho muselo oslovovat Pane.

Moirat Herriot, neboli Loutkař, byl majitelem jednoho nevýznamného domu v podhradí a jednoho dosti významného zločineckého podniku, kterému se neřeklo jinak než Loutkárna. Pracovali pro něj různorodí lidé. Byli to vrazi, špehové, zlodějové, podfukáři a spousta dalších. Jedním z těchto nájemných lidí byla i Raven Saoghail. Devatenáctiletá nájemná vražedkyně, která spolu s dalšími třemi jí podobní, tvořila nejlepší nájemný tým na západním kontinentu. A právě nyní, uprostřed noci, si Moirat žádal všechny čtyři ve své pracovně.

„Bohužel, slečno,“ odpověděla dívka, „Neříkal, o co se jedná,“

„Jak jinak," odfrkla si unaveně a dlouze zívla, „Můžeš jít," Blondýnka se rychle uklonila a rychlým cupitáním se blížila ke dveřím. „Počkej," zavelela Raven a služebná se ihned zastavila. Znovu se v ní probudil strach a čekala, co se bude dít dál. Pomalu, velmi pomalu, se otočila a přistihla vražedkyni, jak si jí pečlivě prohlíží. „Jsi tu nová, že?"

Dívka v šedém úboru přikývla. „Jsem tu teprve druhý den," odpověděla tiše a pokud možno úsporně.

„A to už tě vyslali probudit zrovna mě?" zeptala se fascinovaně. Únava z brzkého probuzení ji zjevně přešla, a teď nevěřícně kroutila hlavou. Blondýnka znovu přikývla. „Jak se jmenuješ?"

„Amelia, slečno,"

„Dobře. Zařídím, abys byla mou osobní služebnou," Amelia vykulila oči a překvapeně pootevřela ústa. Dívka měla z vražedkyně strach a teď má být její osobní služebnou?

„Ale..." dívka se snažila odporovat, ale Ravenino zamítavé mávnutí ruky bylo výmluvné.

„Neboj se. Nic se ti nestane," Když Raven procházela kolem služebné, zastavila se vedle ni, že se malém dotýkaly rameny, a jemně se k ní naklonila. „Aspoň nebudeš muset trpět zdejší nevychovance. Jsi příliš hezká a nezkušená, abys jim mohla čelit sama," Usmála se pro sebe. „Navíc se mi víc zamlouvá, že mi tu po pokoji bude pobíhat stejná služebná. Když se něco ztratí, vím, za kým mám jít,“

Když Raven odešla, Amelia vyšla z pokoje, poslušně zavřela dveře a nenápadně se odebírala do svého pokoje, kde se se vším svěřila všem tamním služkám.