Mrtví nic nepoví✔

39. Stín pochybností

Breker, jako každý odchovanec, nenáviděl výcviky. Vždy si po nich musel chodit zpravit náladu do nejbližší nalévárny, nebo ideálně k Dcerám noci, kde se ten alkohol také dal splašit. Do večere zbývaly necelé dvě hodiny, takže návštěva u dívek přicházela v úvahu. Při nejhorším nebude večeřet v Loutkárně, ale najde si někde jinde něco k zakousnutí.

Ve vstupní hale vykřičeného domu ho přivítala bordelmamá se širokým úsměvem. „Pane Träshe, dlouho jsem Vás tu neviděla. Jsem ráda, že jste si na nás vzpomněl,“

„Na Vás se tu nedá zapomenout,“ odpověděl mile. Měl překvapivě dobrou náladu na to, že právě protrpěl několika hodinový výcvik. „Ale byl jsem služebně pryč,“ Překvapivě nelhal.

„Ach ovšem, doufám, že cesta byla úspěšná. Tak tedy, se kterou z dívek chcete oslavit Váš návrat do města?“ Ukázala na dívky, které seděly na pohovkách a úsměvem ho sváděly. Znaly ho. Dával dobrá dýška a když měl dobrou náladu, tak byl milý.

„Co tamtu zrzku?“ kývl na dívku, které se schovávala za jeho oblíbenkyní, „Ještě jsem jí tu neviděl,“

Bordelmamá znejistila. „To je nováček, teprve včera dokončila výcvik. Je dosti nezkušená. Nechcete třeba Taru? Ta se Vás jistě nemohla dočkat,“ Tara byla ta jeho oblíbenkyně a už svůdným krokem si to k němu razila. Její úsměv mu napovídal, že se spíš těšila na ty peníze, které mu vysely u boku.

„Je problém, že chci tu zrzku?“ Tara překvapeně zamrkala a zrzka se snažila splynout se stíny okolo ní.

„Jen chci, abyste byl spokojen,“ odpověděla postarší žena vedle něho.

„Pokud dostanu tu zrzku, tak spokojen budu. Slibuji, že Vám ji nevystraším,“ Ani nevěděl, proč to říkal.

Tara se naštvaně posadila zpátky na pohovku a zrzka neochotně připojila k Brekerovi a bordelmamá. „Pokud si to tak přejete. Desítka je Vaše, pane, Corra Vás tam vezme,“ předala zrzce klíčky. Ta za celou dobu neřekla ani půl slova. Nervózně si kousala vnitřní stranu úst a hrála si s klíči.

Když přišli k pokoji s desítkou na dveřích, dobrou minutu dívce trvalo, než otevřela, jak se jí klepaly ruce. Anebo se snažila oddálit nevyhnutelné. Jakmile dveře za sebou zavřeli, Corra si sedla na postel pokrytou červeným sametem.

„Můžeš mi říct, co tu u Písaře vyvádíš, Corro?“  Opřel se o dveře, založil si ruce na hrudi a nesmlouvavě si jí prohlížel.

„Cože?“ vypadlo z ní a bylo jasné, že ho absolutně nepoznává. Breker se na ní významně podíval. „U Písaře, Brekere?“ zalapala po dechu, když si uvědomila, že před ní stojí její starší bratr.

„To ti to trvalo,“ Protočil očima. „Co tu děláš?“ Chtěl vědět.

„Co asi, snažím se pracovat,“ odbyla ho. Dobře, stále se zlobila.

„To jsem pochopil i bez tebe, ale proč tady? A proč kurva zrovna děvka? To v Peragonu jiné místo není?“

Založila si ruce na prsou. „Ne tak dobře placené a mám to i s jídlem a se střechou nad hlavou. Asmara dělala v jižní části města v nějakým hnusným pajzlu, kde ji ochmatávali ožralí dělníci a námořníci. Odmítala jsem tam dělat, když jsem jí tam viděla,“

„Dělala?“ V Brekerovi hrklo.

„Jo, dělala. Zemřela při vpádu gasenlaského vojska. Viděla jsem její tělo, když jsem za ní šla domů. Ležela pod sutinami vedlejšího domu. Viděla jsem, jak měla roztrhané šaty. Ti hajzlové ji před tím ještě znásilnili a pak ji ubili k smrti,“ Odflusla si na zem. „A co ty se vůbec staráš?“