All the young dudes - cz překlad

49: Třetí ročník - Znát sám sebe

Neděle, 11. Listopadu, 1973

Remus se roztřeseně vzbudil. Pokoj byl temný a těžce se mu dýchalo. Všechno ho bolelo. Zvedl ruce nad hlavu a zjistil, že jeho prsty byly modré a krvavé. Krev byla ještě jinde - cítil to, ale ve tmě toho moc neviděl a neměl dost energie na to, aby zvedl hlavu. Připadalo mu, že měl místo kostí křídy. Byl tak, tak unavený.

Ale jestli tam było tolik krve, kolik si myslel, usínat nebylo dobrý nápad. Měl by zůstat vzhůru, dokud nepřijde Madam Pomfreyová - to nemělo být za dlouho. Remus se nehýbal, soustředil se na svůj dech. Dneska byl famfrpálový zápas, přijde o něj. A ne jen to, jeho přátelé ho nebudou moct navštívit. 

Otočil hlavou a nadzvedl ji. Doufal, že mu nebude tak špatně, bylo tak trapné, když mu bylo špatně. Neměl u sebe hůlku, nemohl po sobě uklidit.

,,Dobré ráno, Remusi." Madam Pomfreyová konečně přišla. ,,Ježíši, trochu nepořádek, eh?"

Zvedl hlavu a pozvracel se.

* * *

,,Nejsem si jistá, jestli se mi líbí to tvoje čtení." Zavrtěla nesouhlasně hlavou Madam Ponfreyová, když mu podávala léčivý nápoj. ,,Vím, že je pro tebe studium důležité, ale musíš si odpočinout."

,,Spal jsem celé ráno." Odpověděl. ,,A jinak se nudím. Nevíte, jak dopadl zápas?"

,,Obávám se, že nevím." Usmála se lékařka. ,,Ale jsem si jistá, že Pan Potter tu bude, aby ti to řekl hned, jak bude moct."

To nebylo pravděpodobné, jestli vyhráli - konal by se vítězný večírek a Remus přinutil Jamese aby mu slíbil, že to kvůli němu nezamešká. Bez námitek spolkl lektvar. Byl hořký, ale zvykl si na něj.

Musel si číst, protože kdyby si nečetl, neměl by co dělat a myslel by na své čerstvé jizvy. Tento měsíc mu vlk roztrhnul trup, což bylo lepší než ruce nebo obličej - mohl to lépe schovat.

Remus se před ostatními nesvlékal: i když Pobertové o jeho malém chlupatém problému věděli. Nikdo kromě Madam Pomfreyové neviděl jeho jizvy (no, ještě Sirius, jednou ve druhém ročníku, ale od té doby o tom nemluvili). Ale Remus nebyl naivní a věděl, že jednou po něm někdo bude chtít, aby se svlékl. Radši nad tím nepřemýšlel. Možná se bude muset navždy vyhýbat holkám.

,,Pane Lupine!" Místností zaburácel veselý hlas, Remus nadskočil. Byl to Profesor Ferox, se dvěmi velkými sklenicemi v rukou.

,,Dobrý den." Remus na něj slabě mávl.

,,Výtažek z hrbounů, tak, jak jsem slíbil, Poppy." Profesor ji podal sklenice. Nechoďte sem, nechoďte sem. Říkal si Remus pro sebe, když Profesor Ferox kráčel jeho směrem. ,,Byl jste ve válce, dítě moje?" Zeptal se mile.

,,Um..." Remus se chtěl zmenšit a schovat se pod pokrývku. Nenáviděl myšlenku toho, že ho silný, energický Ferox vidí v jeho nejslabší chvíli. ,,Jsem v pohodě."

Ferox se posadil na jeho postel. Remus se smířil se svým osudem.

,,Jste tady podruhé v roce?" Řekl profesor s obavami. Remus přikývl, i když to byl jeho třetí měsíc. Jestli si Ferox nevšiml jedné absence, třeba mu to nedojde. ,,Víte, jestli potřebujete více času na domácí úkoly. stačí se zeptat."

,,Nikdy jsem nic neodevzdal pozdě!"

,,Ne," Feroxovy oči se rozzářily. ,,To rozhodně ne." Upřel pohled na náplast, která mu vykukovala z vesty od pyžama, zakrývala novou jizvu, kterou měl přes klíční kost. Na jeho očích se něco změnilo, a Remus věděl, že to Ferox ví.