All the young dudes - cz překlad

159: Válka - Podřízení

varování: dost ošklivých věcí - Remus je uvězněný a sám, ma dost depresivní myšlenky. Pak také body image, šikana, zneužívání, halucinace

Oh! You silly thing

You've really gone and done it now

Oh! You silly thing

You really gone and done it now

Neděle, 25. Března, 1979

Remus začínal šílet. 

To bylo jediné vysvětlení.

Čas utíkal pomalu, každá vteřina se protahovala v týdny - a hodiny uběhly všechny najednou.

Nosili mu jídlo, to byl jediný způsob, jak si mohl rozvrhnout dny. Nikdo s ním nemluvil: možná jim to bylo nařízeno. Možná to byla část jeho prokazování. Ale dívali se. Zírali.

Smečka se každou noc vracela ke spánku - někdy tam byli Livia, Gaius a Castor. Některé dny ne. Nikdy tam nebyl Greyback, i když Remusovi občas připadalo, že ho cítí - ale to možná bylo jeho šílenství. Po dvou dnech ve tmě nevěřil svým smyslům.

Po týdnu nevěřil ničemu.

Nikdy mu nebylo zcela pohodlně, vždycky byl neklidné a vyčerpaný: chodil po místnosti dokud ho nebolely nohy. Spal často a krátce: byl zachycen mezi trhavými stavy bezvědomí a nespavosti. A míval strašné sny. Každá špatná vzpomínka si našla cestu na povrch jeho mysli. Většinou ze Svatého Edmunda, ale také léto po pátém ročníku, když byl nejvíce osamělý a když nenáviděl Siriuse.

Byl paranoidní, přesvědčený, že za to můžou ostatní - nějakým způsobem ovládali jeho mysl: nutili ho vidět věci, které vidět nechtěl: věci, které tam nebyly.

Někdy snil o tom, že byl Sirius mrtvý. Potom, když ze sebe vymanil všechen strach, se mu zdálo, že umírali všichni jeho přátelé, jeden po druhém. Jejich duchové ho navštěvovali, plakali a zuřili. Když se vzbudil, nikdy mu nepřipadalo, že úplně odešli.

Někdy si Remus říkal, jestli on nebyl mrtvý a tohle byla nějaká varianta pekla.

Na konci prvního týdne ztratil veškerý stud. Vzlykal, vyl a úpěl. Šíleně se smál, nebo byl schoulený v rohu a šeptal si pro sebe. Pokusil se mít konverzace uvnitř své hlavy, ale už to nefungovalo, jako předtím. Grantův uklidňující hlas se změnil v Liviin, Siriusův na Castorův a Remus nemohl utéct.

Ve chvílích jasnosti se pokusil přivolat další magii, ale bylo to opravdu těžké a on byl tak slabý.

Někdy si myslel, že to zvládne. Někdo z ostatních mohl použít kouzlo (vždycky bez hůlky: nikdo z nich neprováděl magii tak, jako čarodějové), nebo něco přivolat, nebo osvětlit pokoj - a Remus cítil tu starou sílu. Ale nikdy to netrvalo dlouho.

Konečně se Remusovi ukázali jeho rodiče - v jeho hlavě, ale i v cele. Hope plakala - pořád byla nemocná, i po smrti, obličej měla vyzáblý a vyčerpaný. Měla na sobě bílý závoj a měla hlínu v plavých vlasech - i když Remus věděl, že byla zpopelněna. 

Lyall byl ale nejhorší: možná protože si ho Remus nedokázal úplně vybavit, kromě několika fotografií. Ta Lyallova neúplná představa byla bezcitně krutá, měl snobský přízvuk a chladně modré oči.

,,Nechal jsi to zvíře rozbít moji hůlku, co?" Šeptal mu vytáhlý duch do ucha, ,,Měl jsem tě ušetřit všemu utrpení už před těmi lety."