S pouty jako andílek

4 KP.

Ani po týdnu soužití se Jamie nesmířil s faktem, že je celý jeho dosavadní život nenávratně pryč. Chyběla mu máma, bratr i jeho přátelé, jelikož Sebastian se sotva dal považovat za osobu, se kterou by krátil hodiny bezvýznamným tlacháním o všem možném.

Když zrovna nebyl zavřený v pracovně, seděl na gauči, a kdo ví co, si psal do malého sešitu, který nikdy nenechával bez dozoru. Strážil si ho bedlivěji, jak vlastní život a Jamie mohl jen hádat, že se nejspíš jedná o deník.

Brunet se po pár dnech začal velmi nudit, jelikož v domě nebylo skoro nic, co by se dalo dělat. Ven nesměl a televizi pouštěl jen málo kdy.

Jeho společník ohrnovala nos, kdykoliv viděl jakýkoliv film. Dle něj byli romantiky příliš hloupé, horory nezáživné, fantasy nereálné a detektivky plné mrtvých těl, kterých si užil víc než dost.

Jamie na to téma velmi nerad vzpomínal. Při představě, že by Sebastian byl jedním z těch krvelačných vrahů z televize, mu běhal mráz po zádech. Zkoušel dokonce pustit i dokumentární filmy, které z celého srdce nesnášel, jenže ani ty mu neprošli s kladným hodnocením. Prý je to pouze hodiny a hodiny koukání na zvířata, a přitom si může důležité informace najít a přečíst.

„Jídlo..." ozvalo se znuděně z kuchyně, když Jamie opět seděl na gauči a jen zíral z okna na hustý les.

S vařením si taktéž žádné plusové body nepřipsal. Když po něm Sebastian chtěl, aby uvařil, musel co nejjemněji říct, že vařit vůbec neumí a tvorba salátů není zrovna nic, co by zahrnovalo sporák nebo troubu.

„Si kurva králík, že žereš trávu?" ta jízlivá odpověď mu hrála v hlavě den co den. Jistěže nebyl králík! Maso normálně jedl, jen prostě měli doma rozdělené úkoly, a na něj se vaření nikdy nedostalo.

Malátně se zvedl a došel do kuchyně, kde už měl nandáno naproti Sebastianovi. Neměl na jídlo vůbec chuť, jenže to v posledních pěti dnech neměl ani na spánek a existování, což byla dost nevýhodná situace, vzhledem k tomu, že chtěl žít.

Usadil se za stůl a sklopil unaveně pohled k zemi. Naproti němu se pustil jeho věznitel do jídla, zatímco Jamie jen prohlížel hnědou omáčku s rýží. „Co je tohle?" hlesl a dloubl do malé kulaté věci, která se ztrácela v hnědé barvě.

„Co já vím... Asi kukuřice." odpověděl nezúčastněně Sebastian a dál se věnoval svému talíři, dokud se ho Jamie nezeptal na další čtyři ingredience, které tam našel.

„Chceš to kurva podat písemně co sem do toho nacpal? Jestli žrát nebudeš tak se přestaň tak blbě ptát." zavrčel naštvaně a zabořil do svou zelených studánek jedovatý pohled.

Jamie se zachvěl a sklopil spěšně oči do jídla, začal konečně pořádně jíst a jen doufal, že Sebastiana nenaštval.

Každý další kousek byl ovšem v ústech neskutečně těžký, a i když se nedalo říct, že by byl Sebastian špatný kuchař, nechal skoro půlku talíře plnou.

Zhluboka se nadechl a odložil nedojedený oběd na linku, těžce zamrkal a vydal se do svého pokoje, kde se schovával před svým nechtěným spolubydlícím.

Nějak ovšem nedošel. Dech, který už při jídle začínal nehezky těžknout, se zúžil ještě víc, až znemožnil jakýkoliv průchod vzduchu. Vystřelil ruku ke krku a podvědomě zabědoval.

Jak to mohl, tak hloupě od ignorovat svůj problém?

Jak mohl zapomenout na dvacet minut klidu a pak rychlý nástup?

Krk napuchl a zacpal hrtan. Brunet poklekl na kolena a začal vyděšeně lapat po dechu. Přece neumře na něco tak hloupého jako je vlastní alergie?

„Seb... Seba... Sebasti-ane..." zasýpal, zatímco si vyděšeně dral krk ve snaze dostat nějaký vzduch do plic. Zaslechl dunivé kroky a ruce na ramenou, jenže víc už nevnímal.