S pouty jako andílek

15 KP.

Probuzení bylo více než nepříjemné. Jen co otevřel oči se mu zvedl žaludek a veškerý obsah předešlého oběda letěl ven.

Naštěstí u něj stále seděl Sebastian s kýblem a čekal na vhodný moment, kdy si ušetří práci s úklidem žaludečních šťáv.

„Jen klid... Juro varoval, že budeš asi zvracet.," povzdechl si, zatímco jemně hladil Jamieho po zádech. „Hlavně dýchej," doporučil tiše, když začal brunet lapat po dechu.

„Odpočiň si... Donesu ti něco k jídlu nebo aspoň čaj," dodal ještě, než se zvedl s úmyslem jít pro slíbený pokrm.

„Se-batiane?" špitl unaveně Jamie a natočil svůj pronikavý pohled do azurových studánek. Volaný se otočil s otázkou v očích a čekal. „Já... v ten den co si mě odved tak...Sem se pohádal a... Já bych chtěl, aby bratr věděl, že mě to mrzí..." hlesl nejistě a ucukl pohledem na stranu.

„Jak přesně chceš, aby to věděl?" zeptal se obezřetně Sebastian a vrátil se zpátky k posteli.

„Nijak viditelně... Niki moje písmo zná jako to své, jen sem mu chtěl napsat, aby věděl, že mě to mrzí," zaškemral, když to vypadalo, že by mohl zelenovlasý muž polevit.

Sebastian se na Jamieho zadíval svým pronikavým pohledem, než se tiše zvedl a odešel. Brunet si posmutněle povzdechl a pomalu shodil nohy na zem. Nutně potřeboval na záchod, jenže nedošel ani ke dveřím, když se vrátil Sebastian s papírem a tužkou.

„Si si doufám vědom toho, že si to přečtu? Ne že bych ti samozřejmě nevěřil, ale sem rád opatrný," varoval ho muž, když si Jamie s vděčným díkem převzal papír a tužku.

„Vím... Nemusíš se bát. Jen asi budu trochu sentimentální," usmál se nevině brunet, aniž by tušil, co se odehrává v hlavě druhého z mužů.

„V pohodě... Pro mě to není, takže je mi to solidně fuk," odpověděl Sebastian s pokrčením ramen a nechal Jamieho v klidu psát. Brunet si rychle odskočil, následovně se posadil za menší pracovní stolek a pustil se do psaní.

Věděl, že nesmí být konkrétní, taktéž ovšem věděl, že si s tím jeho bratr poradí. Protože jestli Niki něco miloval tak hádanky a šifry. Už od mala si liboval ve všem, co chtělo zapojit mozek a byl v tom sakra dobrý.

Stačilo zprávu schovat za několik slovíček a poradit neexistující vzpomínkou z dětství. Když dopis odevzdával Sebastianovi věděl, že je v pohodě. Nedal tam totiž nic, co by na oko mohlo působit podezřele.

„Bože to je keců... Fakt si příšerně sentimentální," nakrčil nad tím Sebastian nos a dopis složil do kapsy.

„Počkej tady s Neko a Maxem budu hned zpátky," sdělil mu a nechal ho samotného. Jamie počkal až uslyší auto a pomalu vylezl ven.

Většinou, když Sebastian jednou za uherský rok vyjel ven, vydal se prohledat domek, zda neobjeví něco zajímavého.

Problém byl, že kromě místností, do kterých chodil běžně, bylo všechno pečlivě zamknuté a klíče jako by neexistovali.