S pouty jako andílek

25. KP

V šeré místnosti plné nožů, střelných zbraní i obyčejných okrasných seker na zemi seděl Sebastian a k sobě tiskl sotva třináctiletého chlapce. Hoch se třásl a úpěnlivě prosil, aby mu neubližoval.

„Neboj se. Vše bude v pořádku," zašeptal Sebastian a začal chlapce hladit po vlasech. „Nebude to bolet ano? Jen co štípne a pak kolem sebe ucítíš teplo," konejšil ho dál, zatímco kluk vzlykal do jeho špinavé košile.

„N-nechci... Bojím se... já nechtěl... Nevěděl jsem..."

„Pšš, jistěže si nevěděl a já se za to na tebe nezlobím,"

„Nechci umřít... Já... Jak víte, že mi bude teplo?" škytl hoch a zvedl k muži pohled.

„Byl jsem tam. Na chvíli jsem umřel a nic mě nebolelo. Nesužoval mě hlad ani trápení,"

„Ale... Co máma s tátou? Už je nikdy neuvidím... Nikdy se nepodívám k jejich hrobu," vzlykl opět kluk a přitulil se k pevné hrudi.

„Slibuju, že budeš spát u nich. Uložím tě za nimi a ty se s nimi setkáš tam na druhé straně," zamumlal Sebastian, zatímco uchopil do ruky ostrou kudlu.

„Vše bude v pořádku. Jen zavři oči a na nic nemysli," zašeptal a s jedením prudkým nádechem bodl dítě do zátylku.

Jamie zalapal po dechu skryl za ruce vyděšený křik. Po celou dobu se přemlouval, snažil se donutit, aby rozpohyboval nohy a zastavil Sebastiana v tom příšerném činu. Když chlapec naposledy vydechl svezl se Jamie na zem v slzách. Co to jen dopustil?

„Říkal jsem ti, aby si k mé pracovně nechodil," povzdechl si Sebastian unaveně.

„Jak si mohl?!" vyjekl Jamie hysteriky a začal se sunout od Sebastiana pryč.

„Jamie..." povzdechl si muž těžce. Na tohle neměl náladu ani sílu.

„Bylo to ještě dítě!" vřískl Jamie a málem zacouval až ke schodům. Muž ho spěšně chytil a přitáhl si ho k sobě.

„Poslouchej, Jamie. Nebylo na vybranou, musel jsem," hlesl a odcouval s brunetem dál od chodů, kdyby se rozhodl opět za zmatkařit a začít couvat.

„Ale měl... vždycky si měl na vybranou," zaskučel vzlykavě. Nejhorší pocit, jaký kdy Jamie zažil byl právě tento. Byl svědkem vraždy dítěte a nic neudělal, jen hloupě přihlížel.

„Nerozumíš tomu. Slyšel, co neměl a kdybych ho nezabil já zabili by ho jiní. Volil jsem tu nejlepší možnost." Jamie se od Sebastiana prudce odtáhl a věnoval mu vzteklý pohled s něčím neidentifikovatelným, co Sebastiana zabolelo.

„Jaká nejlepší možnost?! Uhasil si mladý život a ani si nemrkl! Mohl si ho nechat být. Mohl si mu pomoc schovat, cokoliv!" prskl a začal stírat slzy z očí. Štvaly ho tam, jelikož dávaly najevo, že je bezmocný.

„Našli by ho a zabili. Nejsem hrdý, co jsem udělal, ale dopřál jsem mu rychlou smrt. Já ho zbavil utrpení rychle, bez dlouhých mučivých hodin, kdy by si sám přál umřít," zavrčel Sebastian, který už pomalu ztrácel trpělivost.

„Mohl si ho nechat tady..." zašeptal beznadějně brunet. Věděl, že tím chlapce neoživí, ale nemohl si pomoc. Potřeboval vyvolat v Sebastianovi aspoň jednu jedinou myšlenku vinny. Jenže jeho oči zůstávali prázdné. Pevné a bez jediné jiskry provinění.

„Umíral. Chápu, že teď vypadám jako monstrum, co hledá výmluvy, ale on umíral na krysí žloutenku. Musel se někde nalokat hnijící vody a umíral na celkový rozpad krve," sdělil prázdně a unaveně se posadil.

Měl za sebou těžký týden a tohle zbytečné dohadování ho ničilo. Jamie vzlykl a schoval se Sebastianovi do obětí.

„Nemohl jsem nic dělat," špitl ublíženě. Sebastian ho objal a prohrábl jemné kadeře.

„Ne to nemohl. Není to tvoje vina, Jamie. Nešlo nic dělat," zašeptal muž na oplátku a jen ho držel, než se uklidní.      

„Co s ním uděláš?" zeptal se Jamie, když dostatečně uklidnil svou paniku a pocit bezmoci. Stále se cítil, jako špinavý kousek na zemi, co nic nezmůže, ale už aspoň nepanikařil.

„To, co jsem slíbil. Pohřbím ho k rodičům. Ještě dnes večer," odpověděl Sebastian bezbarvým hlasem.

Brunet sklopil oči k zemi a jen kývl. Nic se nezměnilo. Jen co se uklidnil ho Sebastian odstrčil s tím, že se mu neměl motat do práce.

„Co se stalo jeho rodičům?" zeptal se, než za sebou Sebastian zabouchal dveře.

„Měli nehodu. Kamion je rozmatlal po silnici. Kromě něj nikdo nepřežil," hlesl a konečně zmizel z obýváku do své pracovny. Jamie těžce vydechl a protřel si oči. O té nehodě slyšel. Na místě umřeli rodiče a jedno tří leté děvčátko.

„Kdy se vrátíš?" zašeptal, když se kolem prosmýkl Sebastian s tělem v rukách.

„Nestarej se," pronesl ledově a zmizel ven.

Jamie si povzdechl a starat se přestal, zalezl do pokoje a jen přemýšlel. Ví své, jenže Sebastian s ním mluvit nebude. Minimálně ne normálně.

Někdy v noci bouchli dveře a Jamieho dokonale vzbudili. Co se stalo? Je zase naštvaný? Pomalu se zvedl a po chvíli váhaní nechal zvědavost vyhrát. Sešel schody do přízemí a nakoukl do obýváku, kde Sebastian seděl na gauči a zrovna do sebe házel panáka něčeho tvrdého.

„Proč nechrápeš?" zeptal se s povzdechem muž a stočil pohled k brunetovi.

„No já... Slyšel jsem ránu a... Nějak mě napadlo se jít podívat," zamumlal Jamie a pomalu přešel ke gauči, kde se usadil na kraj, dostatečně daleko od Sebastiana. „Já...Můžu mít otázku?" hlesl a stočil na muže svůj smaragdový pohled.

„Zkus to... Dneska mě už nic nerozhodí," pronesl poklidně Sebastian, zatímco si nalil dalšího panáka a nechal ho ležet na stolku.

„Proč si mu řekl, že si se setkal se smrtí?"

"Protože je to pravda. Nemysli si, že jde všechno vždycky lehce. Nejednou jsem měl smůlu a schytal to. Jednou jsem skoro na minutu umřel," odpověděl zelenovlasý muž s povzdechem.

„Co se stalo Neko?" vydechl Jamie dřív, než se stačil zarazit. Sebastian po něm hodil pohled a povytáhl obočí.

„Co všechno víš?" zavrčel místo odpovědi.

„Já...Co?" zamumlal brunet zmateně. Ví snad? Přišel na něj?

„Juro je nehorázná slepice a co neví nepoví, takže co všechno víš?" sdělil Sebastian přesněji aniž by z Jamieho spustil pohled.

„No... Řekl mi, že jste sloužili... Byli tam venku ve válce," připustil popravdě, co umu blondýn pověděl. Sebastian si povzdechl a protřel si oči.

„Zabiju ho. Fakt že jo, už jenom za ty sežraný medy," zavrčel a hodil do sebe připraveného panáka. Jamie se nejprve vyděsil, že to myslí vážně, jenže muž se usmíval. Na tváři mu hrál drobný úsměv a brunetovi došlo, že to nemyslí vážně.

„Byli moc dobré..." zašeptal upřímně a drobet se uculil, když na něm opět spočinul modrý pohled.

„Vás ještě tak někdy nechám samotné," zabručel Sebastian.

„Sloužili jako návnada," začal po dlouhé odmlce, kdy se Jamie přesvědčoval, aby se zvedl.

„Cvičili se vlci a následovně se na ně připevňoval výbušný plyn. Povětšinou se vypustili do davu a dřív, než je stihl někdo zastřelit, tak vybouchli v dostatečné blízkosti, aby to rozhodilo nepřátele," vysvětlil a stáhl bolavě obočí k sobě. Jamie zalapal po dechu a vytřeštil oči.

„Bylo to příšerné. Vždy jen věrně seděli a čekali, až je pošleme na smrt. Maxe se mi povedlo uchránit úplně, jenže Neko byla vyslána do boje, když jsem byl poraněn. Slyšela mě a změnila směr běhu. Na poslední chvíli se mi povedlo strhnout výbušninu, jenže ji to stejně strefilo. Dotáhl jsem ji zpátky do tábora, kde se o nás Juro postaral. Zanedlouho se stala jedna věc, která mě donutila odejít i s oběma vlky," dovysvětlil a opřel se hlavou o gauč.