S pouty jako andílek

60 KP.

28. červen

 Nedokázal jsem celou noc spát. Měl jsem nehorázně těžkou hlavu a oči jsem zamhouřil maximálně na dvě hodiny.

O to vím mě nakrklo, když odbila desátá a on se pořád válel. Vzteklo mě to natolik, takže můj slib že budu příjemnější se vypařil někde z okna. K tomu začal i kňučet že nemůže vstát. Měl jsem dojem, že ze mě má jenom prdel, aby mi na truc dokázal, že není vždy podle mě, jenže když jsem se na něj dostatečně zadíval poznal jsem, že má skutečně bolesti.

Přemluvil mě, takže jsem pro jednou zahodil svoji ješitnost a sklonil se k němu, abych mu pomohl vstát. Průser byl, když se ke mně natiskl.

Téměř okamžitě jsem musel odolat pokušení ho k sobě natisknout a políbit, jako jsem to dělal s Isaacem. Uvědomoval jsem si, že si to nemohu dovolit, ale tolik hřál. Přestože sípal a držel se mě, aby nespadl, lákalo mě ho na místě umačkat.

Myslel jsem, že postačí, když ho trochu vytáhnu, ale ono hovno, Musel jsem ho vzít do náruče a postavit na nohy přímo. Podotýkám, že to muselo být rychlé.

Dovolit, aby byl o vteřinu déle na mých rukách, tak ho hodím zpátky na postel a odmítnu ho po zbytek dne pustit z obětí. Nebyl ve stavu kdy bych si mohl dovolit dokazovat svoje alfa postavení.

Během jídla mě opět zkoušel ponouknout salátem, čehož jsem využil a podstrčil mu dost okatě pití s práškama.

Byl to blaf jak kokot a každý normální člověk by mi to omlátil o hlavu, ale Jamie byl naivní. Naivní a laskavý. Překrásný a otevřený. Nakonec mu to ale došlo, jenže to už sedativa začala působit a Jamie se pomalu skácel.

Tolik mě bolel ten ublížený hlas, kterým se mě ptal proč. Jen co zavřel svoje překrásná kukadla polil mě chlad. Tolik mi to připomínalo tu chvilku, kdy jsem podobnou zeleň z očí zabil.

Držel jsem ho poměrně dlouho a jen hladil ty hnědé kadeře, než jsem konečně zvedl prdel a donesl ho do auta.

Juro nebyl zrovna nejnadšenější osoba na světě, že jsem Jamimu zase ublížil, ale zrentgenoval ho a postaral se o budoucí modřiny. Když mi oznámil, co budu muset dělat a co jsem způsobil zdrhnul jsem ven na cigaretu. Snažil jsem se tomu vyhýbat, jelikož mě z kouření pálí plíce, ale je to poměrně účinný způsob vypuštění stresu.

Hodnou chvíli jsem tam jen stál a zíral na lesík před sebou. V hlavě mi hučelo a připomínalo, že ten muž uvnitř Jurova domu není ten, kdo se mě pokusil zabít.

Cesta domů byla... kurva divná. Jamie byl ticho, dokud nás nezastavili cajti. Snažil jsem se co nejrychleji vymyslet řešení, jelikož jsem byl v hledáčku a na zadní sedačce mi seděla pohřešovaná osoba.

Ani nevím, kolik scénářů mi v té chvíli proletělo hlavou, ale už jsem byl připravený zahrabávat těla, když cajtům jejich mizerné životy zachránil Jamie a jeho divadélko s ožralcem.

Překvapil mě a ne málo. Zachoval se poměrně hrdinsky což mě zvláštně hřálo na prsou. Teda jenom do tý doby, dokud nepřiznal, že to udělal, protože se mě bojí. Řízení proto bylo po zbytek cesty nadmíru obtížné, jelikož se mi začali honit hlavou myšlenky, které jsem v tuhle chvíli nepotřeboval. Než jsme dojeli tak Jamie chrněl jako dítě. Byl neskutečně k zulíbání.

Odnesl jsem ho do pokoje a šel si vylítl srdíčko Jurovi. Byl jediná osoba, které jsem si mohl postěžovat, a i když jsem na něj nadával, byl pro mě nenahraditelný. Jediná rodina, kterou jsem měl. Mohl si sice nechat svoje labužnické choutky až se vykecám, ale stejně poslouchal. Jako vždy, když mě něco tížilo.

Tentokrát ovšem neporadil zrovna nejlépe. Vždycky měl až nezdravě prořízlou hubu, jenže v tuhle jedinou chvíli se rozhodl zahrát na hádankáře a plácnout něco o tom, že mám začít vnímat Jamieho jako Jamieho.

Já se snažil. Snažil jsem se na něj nahlížet jako na někoho jiného, ale bylo to takřka nemožné. Isaaca jsem miloval, a tak nějak stále miluji, i když se mi pokusil zapíchnout nůž do srdce. Nemůžu jen tak všechno vzít a zahodit, jako by to byl použitý papír.

29. červen

Přísahám, že trapněji mi snad ještě nikdy nebylo. Netušil jsem, jak se mám Jamiemu omluvit za to co jsem provedl, tak jsem jednoduše obětoval nejkrásnější růži ze zahrady.

Miloval jsem je a Isaac byl jediný, kdo se jich kdy dotkl. Jediný, kdo to měl dovolené. Doufal jsem, že mi ji neomlátí o hlavu nebo nad ní jen nepokrčí rameny, jak u něj bylo zvykem. Už by mě to ani nepřekvapilo, že by sklopil oči a nejistě se ošil, připravený na další dávku mé mrzuté nelibosti, jenže on byl unešený.

Jeho dokonalá zelená kukadla zářila a radovala se z něčeho tak prostého, jako byla kytka.

V té chvíli jsem znejistěl, přestože jsem se to snažil udržet na uzdě. Musel jsem splnit Jurův lékařský příkaz a namazat co jsem zvoral. Nikdo mi bohužel neřekl, že má ten vůl tak dokonalou kůži.

Byla jemná, hřejivá a lákající na další polaskání. Nevím, co mě to napadlo, ale začal jsem se s tím vybízejícím tělem mazlit. Hladil jsem ho a téměř prosil, aby mi dovolil ochutnat.

Jamie nás bohužel oba dva dost rychle vzbudil zpátky do reality a já odolával nutkání na místě zrudnout až na prdeli. Zahrál jsem to naštěstí do autu a co nejrychleji zmizel z pokoje, abych si mohl jako náctka zasténat za dveřmi a vzpomínat, jak úchvatnou kůži ten kluk má.

Celý den jsem se proto tahal jak cucák od ničeho k ničemu a sotva dokázal poklidit zvěrstvo venku a zalít zahrádku. Magor. Nic jiného být nemůžu.

Když se začala noc hlásit o slovo vzpomněl jsem si, že taky existuje čas jídla, kterému se říká večeře. Nečekal jsem, že se tam Jamie přimotá a bude mi chtít pomoc. Sliboval, že je v pohodě, ale málem si ufik prsty, což nebylo moc košé.

Napadali mě snad tisíce věcí, co by s těmi mrštnými prstíky mohl dělat a aby leželi v mrazáku a čekali na přišití zrovna na ten seznam nepatřilo.

Ten den jsem chtěl mít už klid, jenže smůla. Jamie nechtěl být v pokoji sám, takže si sedl ke mně. Kdybych věděl, co to způsobí, klidně na něj jedovatě vyštěknu, aby táhl do pokoje a neprudil....