S pouty jako andílek

39 KP.

Juro seběhl schody dolů a drapl Jamieho za ruku.

„Jdeme se projít," pronesl, aniž by dal brunetovi možnost protestovat. Před chatkou ho pustil a normálně se rozešel po cestě dál. Jamie se dal vyvaleně do kroku a blonďáčka dohnal.

„Stalo se něco Juro? Vypadáš... ani nevím, jestli naštvaně, ale spíš vyčerpaně," hlesl starostlivě, když konečně srovnal krok.

„Možná protože jsem... Seb je jak dítě. Spálil se a teď se bojí ohně," povzdechl si Juro a protřel si oči. Přemýšlel, zda to nepřehnal, když na svého přítele takto vyjel s bolavou minulostí.

Nevyčítal mu, že se bojí. I on se bál, jenže to že se bál o svého kamaráda, šlo těžko počítat do stejné skupiny jako strach z kudly v zádech.

„Je to kvůli Isaacovi? Bojí se, že taky budu ten, co mu vrazí nůž do zad, že?" špitl Jamie smutně. Juro si povzdechl a kývl.

„Ano... Chová se tak protože ti nevěří," odpověděl Juro vyčerpaně.

„Jak mu mám dokázat, že to neudělám?" hlesl Jamie zvědavě. Juro na něj zamrkal a zářivě se usmál.

„Tohle se mi na tobě docela líbí. Si tak tvrdohlavý až to hezké není. Nevím, co bych ti poradil. Snad jen aby si měl trpělivost. Seb je opatrný a chvíli potrvá, než si tě pustí k tělu, ale až to udělá bude ti věřit i špatné počasí," povzdechl si zamyšleně Juro. Jamie zamrkal a mírně se pousmál.

„Umím být trpělivý," pronesl pevně, i když se vnitřně obával. Nechtěl rozdmýchávat zbytečně problémy a u Sebastian si nebyl nikdy jistý, co ho namíchne.

„Máš ho rád že?" pronesl Juro jakoby nic. Brunet ze sebe vydal jakýsi překvapený vypísknutí a vyvalil svá smaragdová kukadla.

„Zbláznil si se?!" pískl a zastavil krok. Juro se ohlédl a nevině se uculil.

„Je to velmi pravděpodobné, ale stále to neodpovídá na mou otázku," odpověděl jednoduše.

„Ještě před týdnem jsem ti řekl, že mám rád tebe. To si mi rozmluvil, že už ani pořádně nevím, jestli mám vůbec někoho rád," pronesl s vážným hlasem Jamie.

„Ale ty to moc dobře víš Jamie. Jen si to nepřipouštíš a hledáš zadní vrátka. Mýlím se snad?" namítl poklidně Juro a natočil hlavu na stranu. Jamie zasténal a promnul si oči.

„Já nevím... Nevím už nic. Jediné, co chci, je se dostat domů a navázat tam kde jsem skončil. Chci se vrátit za rodinou, přáteli a odpornými nesnesitelnými učiteli," fňukl vyčerpaně. Juro si smutně povzdechl a otočil cíl jejich procházky zpátky k chalupě.

„Vím, že je to těžké Jamie, ale Sebastian rozehrál nebezpečnou hru, která už nejde vrátit. Kodex nájemných zabijáku velí usmrtit všechny svědky, kteří viděli zabijákovu tvář. Žiješ díky Sebastianově rozhodnutí, za které nese zodpovědnost. Musíš pochopit, že se nejde jen tak sbalit a odkráčet si zpátky za rodinou. Už jenom ty dopisy že povolil je nůž pod krkem," hlesl Juro poměrně chladným hlasem.

Nezlobil se na Jamieho, že chtěl rodině aspoň napsat. Měl ovšem potřebu mu říct, jak moc Sebastian kvůli němu hazarduje se svým životem.

„To jsem nevěděl..." hlesl Jamie zaraženě.

Tón, jakým mu Juro oznámil mužovo jednání ho zarazil. Nebyl zvyklý, že by se do hřejivého hlasu plného veselí a něhy uměl protřít i chlad. Byl to nezvyk, který u Jura působil velmi děsivě.