S pouty jako andílek

28 KP.

Sebastian dost dlouho mlčel. Přebíral všechna pro a proti, až nakonec vzdal hloupý spor s vlastní hlavou a pohodlně se uvelebil.

„Nevím, kde začít," zašeptal nejistě. Jamie se usmál a zaklonil hlavu dozadu, aby se mohl opřít o gauč.

„Začni kde si myslíš, že je potřeba mluvit," pronesl poklidně. Věděl, že nesmí Sebastiana stresovat svou vlastní nervozitou, přestože se cítil jako jedna velká nervová kulička.

„No... Asi bych mohl začít u Jury... Známe se už strašně dlouho. Skoro od dětství. Díky mně byl taky v armádě. Něco sem projel a aby skryly to, že nemají lidi tak tam posílali kluky, co skoro nic neudělali za účelem si odpracovat trest," začal nejistě Sebastian a zadíval se na strop. Bylo to tak příjemnější než sledovat, co na to Jamie.

„Dost často jsme cestovali a dlouhou dobu sloužili jako nějací agenti, co vlezou kam nemají a podají hlášení. Juro na to všechno hleděl pozitivně. Tlačil mě dopředu a sliboval, že až skončíme usadíme se a mě pomůže najít nějakou hezkou buchtu k životu. V té době jsem ještě netušil, kdo jsem a co chci, proto jsem nad tím jen se smíchem kroutil oči.

Pak přišla ta válka, o které všichni mlčeli, zatímco my umírali kvůli sporu, který se nás absolutně netýkal. Dostal jsem za svou schopnost pod vedení pět kluků, kteří byli ze stejného kraje jako já a Juro.

Juro naštěstí v mém týmu nebyl. Jako lékař byl v pojízdné nemocnici a staral se o všechny, které mu hodili pod ruce. S klukama jsme často vtipkovali, že za chvíli svou vysněnou práci vzdá.

A pak nás poslali na tu misi... Ve finále nešlo ani o nic těžkého. Jen jsme se měli vloupat k nepřátelům a sebrat jedny dokumenty, pak bychom mávli na naše a zaútočili.

Jenže to někdo posral a oni zaútočili dřív. Byl to chaos a my byli v pasti. A pak jsem dostal tu zprávu... Moc jsem ji nerozuměl, byl tam nehorázný bordel, ale podle vedení jsme měli utéct zadním vchodem.

Poslal jsem chlapce napřed, že jim budu dělat krytí, aby měli bezpečný průchod, jenže se ozvala rána. Dolehla ke mně tlaková vlna a já věděl, že je po všem. Byli mrtví, mou vinou," zašeptal ke konci a těžce se nadechl.

Stále viděl, jak sebevědomě posílá své kamarády na smrt. Ve snech vídá jejich tváře, které mu vyčítali, že je zabil, jenže on je nedokáže zastavit. Ví, že umřou, ale z jeho úst stejně vychází příkaz jít zadním vchodem.

Jamie smutně stáhl obočí k sobě a pohnul prsty, které nechal volně ležet v zelených vlasech.

„A nenapadlo tě, že za to nemůže vedení ani ty?" zkusil opatrně. Sebastian mu věnoval nechápavý pohled.

„Totiž... Pokud jste byli tam venku a vaši zaútočili dřív, není možné, že to prostě na vás ušili a dali znamení předem, protože o vás nevěděli? Kdyby zjistili, kde jste mohli by se vás zbavit a nic z jejich věcí by se nedostalo ven," vysvětlil a začal zase jemně hladit Sebastianovi vlasy.

„Mohli se nabourat do komunikátoru a poslat vás na místo kde se jim hodilo vás přepadnout. Chtěl si je chránit. Nebyl si to ty, kdo je zabil Sebe," prohlásil Jamie s pevným výrazem, který se naučil od mámy.

Sebastian chvíli jen koukal a vstřebával vcelku logickou poznámku.

„To je jedno... Život jim to nevrátí," prohlásil nakonec a zvedl se. Nechal Jamieho na gauči a bez dalšího slova odešel do své ložnice.   

Brunet dlouho seděl a jen přemýšlel. Moc dobře chápal, co se dělo.

Sebastian se viní za smrt, za kterou nemůže, jenže vysvětlit si to nenechá. Dál bude žít v domnění, že mohl něco pro jejich záchranu udělat.

Brunet zatřásl hlavou a raději se dál nepitval v Sebastianově myšlení. Vždy se totiž našlo něco, co Jamieho vyvedlo z míry na novo a jen to dokázalo, že je Sebastianovo popraskané srdce dobře chráněno.

S povzdechem se zvedl taktéž a zamířil do svého pokoje, kde se uložil na záda a zadíval se na bílý strop.

„Musí přece existovat něco, čím ho dostanu z jeho temného světa," zašeptal si pro sebe.

Zoufale chtěl dál žít a zároveň nežít vedle někoho jako byl Sebastian. Bál se a každý den s novou větou se mu svírali útroby čím dál víc.

Pro muže Jamie neznamenal nic. Mohl ho zabít mrknutím oka a on se ani nenaděje.

„Asi bych se měl nejdřív udělat pořádek ve své vlastní hlavě, než začnu s pomocí," zamumlal nakonec poraženě. Stále mu v hlavě ležela ta nevinná věta, kterou Sebastian pronesl.

Doufal, že to časem vyšumí, jenže ono se stále nic nedělo a Jamie byl stále tažen do víru neznáma, kterého ničilo. Vždyť takhle absurdnost zavinila, že se teď nachází v tomhle domě! Kvůli té věci se pohádal s bratrem, utekl a ztratil vše na čem mu kdy dřív záleželo...

Chvíli jen bezmyšlenkovitě ležel a zíral na strop, než se odhodlal konečně ve svém životě něco urovnat.

Do večera proto přemýšlel a zoufal, jelikož nemohl na nic přijít. Stále se mu do hlavy vracel obrázek chlapce, který ho na střední tolik okouzlil. O nic ale nešlo. I kluci hodnotí svůj vzhled a kolikrát si nadávají, jak s těmi vlasy vypadá blbě nebo má v těch kalhotách hezkou prdel.

Jamie moc dobře věděl, že takhle to u něj nebylo. Napadaly ho hloupé myšlenky, které v jeho hlavě neměly co dělat.

Zoufale zasténal a přestal myslet. Když totiž tohle provozoval naposledy, Nik na něj vyjel a oni se tak ošklivě pohádali.

Pro všechno na světe, vždyť mu řekl, že lituje, že je jeho bratrem! Jak by mohl kdykoliv litovat, že o něj Nik má strach? Vždyť byl takový vždycky... Kvůli svému hendikepu byl vždy až příliš opatrný, co Jamie dělá. Staral se, aby náhodou jeho maličkého bratříčka nepotkal stejný nehybný osud.

S povzdechem se odšoural do kuchyně, kde Sebastian vařil rýži.

„Jídlo ještě není," odpověděl neutrálně, aniž by se na bruneta podíval.

„Jak si poznal, kdo si?" zeptal se Jamie místo odpovědi na jeho poznámku a Sebastiana tak docela zaskočil. Muž se pomalu otočil a pozvedl obočí.

„Ale copak? Tíží tě kalhoty nebo hlava?" rypnul si jízlivě.

Jamie zrudl a odvrátil pohled.

„Ne to jen já-"

Dřív, než stihl odpovědět ho Sebastian umlčel prudkým polibkem, který mu na okamžik vyrazil dech. Jamie zavřel automaticky oči a do polibku se podal.

Jednal zcela automaticky, aniž by přemýšlel. Mělo vlastně cenu přemýšlet? Jistě by nevymyslel nic chytrého.

„Vožralej jsem políbil Juru," odpověděl Sebastian s výsměchem, když se od zmateného Jamieho odtáhl.