S pouty jako andílek

10 KP.

Nějakou dobu ještě ležel a jen v tichu zíral na strop, zatímco vedle něj seděl usmívající Juro. Nechápal toho muže. Byl laskavý, jenže strašně netradiční. To, jakým způsobem měl křiklavý účes a věčně optimistickou náladu ho upřímně znervózňovalo. Když konečně mohli jet, zalitoval Jamie nerozhodně, že nemůže zpátky za Jurou.

Sebastian ho totiž hodil svázaného na zadní sedačku, s tím ať je potichu. Nijak neprotestoval, byl rád, že tentokrát nedostal žádnou dávku omamovadel.

Cesta byla velmi nepohodlná a brunet si tiše přál, aby už byl na jejím konci a mohl se zabalit do peřiny, zalézt do postele a předstírat, že vůbec neexistuje. Ovšem ani toto prach obyčejné přání mu nebylo splněno a na půli cesty je zastavila policie.

Na maličkatý malicherný okamžik Jamieho popadla naděje a nápad, zakřičet o pomoc. Zpětně si ovšem uvědomil, co se dočetl v deníku a co mu doktor sdělil.

Sebastian totiž někde v rozhovoru mezi ním a Isaacem zmínil, že je mu policie nakloněna a je ve finále jedno, že ho chytí. Do dvou měsíců by měl zajištěné neprůstřelné alibi i dostatečnou finanční kauci.

Polkl knedlík a co nejrychleji se zamyslel, když se na něj podíval jeden z policistů.

Přihlouple se usmál a nafoukl tváře, jakože mu není zrovna dobře. „Už budeme doma? To auto mi nedělá dobře..." zakňoural ublíženým hlasem a schoulil se do klubíčka.

Sebastian mu věnoval zmatený pohled, než se otočil zpátky k druhému z policistů. „Proč vezete toho muže svázaného na zadních sedadlech?" zeptal se ostře a pozvedl obočí.

„Totiž já..." začal zelenovlasý muž, ale nedořekl.

„Hej! Sebe! Připomeň mi ať příště nepiju! Je mi blbě!" zakvičel dostatečně nahlas Jamie a přerušil tak Sebastiana, který se chtěl na něco rychle vymluvit.

„Vezu ho domů... Je to můj milenec a... Když je opilý neumí se chovat. Chtěl se strašně moc tulit, jenže za volantem, jistě chápete, že to není zrovna bezpečné," Jamie se málem udusil slinou, když ho Sebastian nazval milencem, přesto mu to nevymlouval a jen zabručel.

„Když ty tak krásně hřeješ! Kdo má odolat?" muž se za volantem lehce usmál a vyrazil tím brunetovi všechna slova z mysli. Bože ten měl tak krásný úsměv, když nebyl nijak podle myšlený!

„Počkej domů, ty nedočkavče!" oplatil mu Sebastian s úšklebkem. Jamie se zasněně pousmál, když se jindy ledové korálky, zatřpytily pobavením a upřímností, kterou nedokázal Jamie přesně definovat.

Policisté už raději nekomentovaly, že je Jamie spoutaný jak unesená osoba a raději zelenovlasému muži doporučili, aby ho lépe posadil, zkontrolovali papíry a nechali je odjet.

„Tak milenec jo?" zaševelil Jamie a lehce nahodil rameno do strany.

„Ty si s tím divadélkem začal... Říct, že sme sourozenci, to rovnou můžu tvrdit, že si moje matka," vrátil mu opět Sebastian klidně a trochu sešlápl plyn.

„Proč si to vlastně udělal? Mohl si mě nahlásit... Jednoduše jim říct, že sem tě unesl, a v původním plánu, se pokusil zabít," zašeptal náhle Sebastian, když se Jamie ustlal na sedačkách a pomalu začal podřimovat. Skoro už ani nevnímal, jen se slyšel odpovídat stručné.

„Bojím se tě... Nikdy nevím, co uděláš nebo komu jinému z mých milovaných ublížíš,"

Sebastiana upřímně zarazilo, že se ho Jamie až tolik bojí. Jistěže, chtěl, aby k němu měl nějaký respekt a akceptoval jeho pravidla, jenže až takový strach nabudit nechtěl.

Když dojeli k domku v lese, opatrně vzal drobné tělo do náruče a lehce se zaculil, když se brunet se zamrčením přitulil.

Jen co otevřel dveře, musel odehnat dva vlky, kteří se spěšně šli podívat, co se děje. Neko samozřejmě, jako vždy, se potřebovala mateřsky ujistit, že je muž v Sebastianově náruči v pořádku.

Zelenovlasý Sebastian uložil Jamiho do peřin tak opatrně, že by si někdo pomyslel, že má bruneta za boha. Měl by ho vzbudit... Podle Jura, by bylo nejlepší, aby trup po příchodu domů hned namazali, jenže Sebastian nechal Jamieho spát. Nedokázal tu roztomilou tvářičku zbavit uvolnění a zaplnit ho nejistými rýhami strachu. Místo toho jemně prohrábl hnědé vlasy a vydal se do obývacího pokoje.

Hmátl po telefonu, a s jistou dávkou nervozity, vytočil svého jediného přítele. „Sebe... Děje se něco? Má Jamie bolesti?" optal se téměř okamžitě Juro zmateně.

„Ne, ne... O Jamieho tu nejde, teda... Skoro," vzdychl tiše Sebastian a opřel si hlavu o ruku.

„Aha... Chápu. Tak povídej, copak trápí mého milovaného kamaráda?" zaševelil laskavě Juro a Sebastian si mohl živě představit, jak u toho drží vidličku s jídlem.

„No... Já sem... Potkali jsme cestou cajty a... Jamie lhal. Hrál nalitýho, kterého vezu domů, jenom aby mě nechytili... A když jsem se ho zeptal proč to udělal... Řekl, že se bál,"

Juro ze sebe vydal zvláštní zamručení a na dlouhou dobu se odmlčel. „Co přesně ode mě žádáš Sebastiane?" zeptal se nakonec klidně.

„Já...Vlastně ani nevím. Nejspíš mě to jenom rozhodilo..." přiznal Sebastian nejistě barvu a sklopil oči. „Víš, jak mluvit s lidmi. Rozumíš jim a dokážeš v nich číst. Když se o to pokusím já, dopadne to ještě hůř jak naše výprava do Guyana v Jížní Americe," zabručel nenaloženě a stáhl obočí, když se Juro na druhé straně telefonu zvonivě rozesmál.

„Je pravda Sebe, že tvoje komunikační schopnosti skomíraly i tehdy... Nicméně. Jestliže skutečně své chyby lituješ musíš to Jamiemu dokázat. Nestačí říct: „Promiň nějak se to stalo." Když nebudeš schopný mluvit, bude se to všechno opakovat. Si jako kus ledu. Jestliže chceš, aby se tě Jamie nebál, zažehni své srdce a dovol mu tě poznat. S kamennou zdí nepřežiješ navždy a tvé okovy vinny na minulost ti nijak nepomáhají. Tohle není Isaac Sebe. Nic víc ti říct asi nemůžu. Musíš se začít soustředit na to co je teď a otevřít konečně oči. Sbohem kamaráde." rozloučil se Juro a telefon položil.

Sebastian vydechl zadržovaný vzduch z plic a svěsil ruku s telefonem k boku. Juro byl vždycky přímočarý a až nezdravě upřímný. Tohle, ale bylo něco jiného. Jak v něm nemá vidět Isaaca, když jsou si tak podobní?

Naposledy si povzdechl, než se otočil pro svůj omluvný dáreček, postavil ho Jamiemu na noční stolek a nechal muže v klidu spát.