S pouty jako andílek

8 KP.

Jamie se ráno probudil jako rozlámaná panenka. Neskutečně těžce se mu dýchalo. „Máš v plánu chrápat až do oběda?" ozval se jeho spolubydlící od dveří nakvašeně.

Brunet poznal, že od noci, kdy spolu v uvozovkách mluvili, nespal. „Já... Já nemůžu... Nemůžu se zvednout," hlesl a prosebně stáhl obočí k sobě.

„Co to zas hraješ za divadlo? Koukej se zvednout a neser mě," prohodil Sebastian a už se chystal odejít, když ho na místě zarazilo bolavé kňučení.

„Prosím Sebastiane... Nic na tebe nehraju, od včerejška to strašně bolí..." zakňoural a natáhl ruku s tichou prosbou o pomoc.

Muž chvíli bruneta nedůvěřivě prohlížel očima, než došel k posteli, a se skloněním, kolem něj ovinul ruce. Jamie se zhluboka nadechl a na svého společníka se pevně natiskl, aby mu trochu pomohl. Netušil, že se Sebastianův dech na okamžik zadrhl z přívalu lidského tepla, a že pocítil bodavou vzpomínku vzadu v mysli.

„Pomalu..." hlesl tiše, když pochopil, že mu v noci skutečně ublížil. „Počkej... Takhle se nezvedneš." poručil mírně Sebastian a podebral Jamieho pod koleny, vytáhl ho z postele a opatrně pustil na zem.

Brunet se zhluboka nadechl a děkovně se na Sabastiana usmál. „Tak poď... Jídlo už stydne," hlesl muž, aby zakryl náhlou nejistotu, a vydal se spěšně do kuchyně.

Jamie na sebe hodil nějaké oblečení a vypravil se spěšně za Sebastianem, který už servíroval na talíř špagety.

S bolavým povzdechem usedl za stůl a lehoučce se usmál, když před ním přistál talíř krásně nazdobených špaget. „Proč mě vlastně nikdy nenecháš dělat salát? Nelitoval by si slibuju." zkusil, když bylo delší dobu ticho.

„Nejsem králík... Samotnou zeleninu sem nikdy nezkoušel a ani nechci," odsekl Sebastian nezúčastněně. Brunet sklopil pohled zpátky do talíře a už se raději nepokoušel na nic ptát ani nabízet.

Skoro dojídal, když se mu do zorného pole přisunula sklenice s džusem. „Zkus ho... Mě chutná a rád bych, abys mi řekl názor," nabídl s klidnou tváří Sebastian a poposunul sklenici ještě o kousek blíž. Jamie bez zaváhání uchopil sklenku do ruky a s díkem se napil.

„Není špatná, ale má takový divný hořký ocásek..." hlesl a ke konci už malátně hlas ztišil. „Se...bastiane... Co? Co je to?" hlesl, když se mu pohled začal mlžit.

„To je můj milý Jamie pravidlo číslo dvě... Nikdy od nikoho neber jen tak jídlo nebo pití..." odpověděl nevzrušeně Sebastian a uchopil padajícího bruneta do náruče.

„Proč..." zamumlal Jamie, než ztratil vědomí.

„Protože dobrovolně by si semnou nikdy nešel..." odpověděl do ticha kuchyně a opatrně se sklonil k muži ve své náruči, opřel si o Jamiho čelo a zkřivil obličej do bolavé grimasy.

„Tolik mi chybíš Isaacu..." zašeptal, než se zvedl a ochranářsky natiskl svého vězně k hrudi.