S pouty jako andílek

47 KP.

Netušil, jak dlouho tam seděl a utíral slzy do špinavého trička, ale pomalu se začal smiřovat s tím, že tímhle dnem končí. Sebastian byl naprosto lhostejný k jeho životu a ukončit ho bylo pro muže to nejmenší.

Když se za ním ozvaly namáhavě kroky strnul. Nechtěl se otáčet a už vůbec nechtěl přemýšlet, čím se ho chystá muž za ním usmrtit.

Sebastian za ním stál a pozoroval bruneta s neskrývanou lítostí. Doufal, že ho výhružkou smrti vyděsí natolik, že mu brunet pomůže a oni budou moc jít konečně domů. Neočekával, že v těch dokonalých očích uvidí jakýsi zlom.

Opatrně se usadil zezadu k muži a ovinul mu ruce kolem pasu. Jamie vzlykl zavřel oči. Sliboval si, že bude statečný, jenže to nějak nešlo.

„Neplač... Neměl jsem v úmyslu ti ublížit," zašeptal muž posmutněle a položil si hlavu na brunetovo rameno. Jamie ho naštvaně setřásl z ramen a stoupl si.

„Si tak bezcitný nebo se jenom vyžíváš v mém zoufalství?" pronesl Jamie ublíženě, než se spěšně rozeběhl směrem k chatce. Sebastian zavrčel a namáhavě se vydal za svým vězněm, který se dle něj momentálně choval jako hysterka.

U domečku už Jamie nevydržel nápor toho, jak všechno bolelo. Skácel se na kolena a v předklonu vyhodil snídani, spolu se žaludečními šťávami. Sebastian byl poměrně daleko za ním. Sotva popadal dech a loudal se neskutečně pomalu.

Po pár minutách přesvědčování se zvedl a rychle zapadl do chalupy, kde přešlapovali dva nervózní vlci. Jejich pán z domu vystřelil jako raketa, aniž by jim nabídl, aby šli taky.

„Ahoj... To nic. Nic se neděje, za chvíli je doma," ujistil oba nedočkavce Jamie a vydal se do kuchyně, kde naposledy byl Sebastianův telefon. Otevřel si číselník a z paměti vyhrabal číslo, kterým se dovolá na blonďatého doktora.

Prosil všechny svaté, aby mu to blondýnek vzal a nevolal až později, až u sebe bude mít telefon Sebastian. Naštěstí ho božské síly vyslyšeli hovor se zvedl.

„Juro! Prosím musíš přijet! Moc tě prosím já tě potřebuju..." zaúpěl s úlevnými slzami v očích.

„Jamie? Co se stalo?" zeptal se Juro překvapeně.

„T-to nic jen prostě... přijeď," špitl brunet prosebně jako opověď a hovor položil, jelikož zaslechl, jak šramotí dveře. Zůstal stát u stolu a jen čekal, co muž udělá. Z nějakého důvodu se nedokázal pohnout. Nohy ho neposlouchali a tělo zamrzlo. Měl pocit, že za ním stojí smrt v celé své kráse a jen čeká, až udělá chybný krok.

„Jamie," hlesl muž klidně a jen sledoval, jak se brunet napnul, jako pružina. Stačilo jen povolit a praskne.

„Otoč se na mě," požádal Sebastian stále klidně. Jamie se trhaně nadechl a pokusil donutit nohy k pohybu. Nic ovšem nešlo, jak by potřeboval, jelikož se mu nohy opět podlomily. Sebastian ho chvatně uchopil a posadil na židli.

„Si pěkně poškrábaný," zkonstatoval zamračeně. Jamie stáhl hlavu mezi ramena a otřásl se nelibostí.

„Počkej tady. Dojdu pro dezinfekci," pronesl s povzdechem muž a zamířil z kuchyně pryč. Jamie vyvalil oči děsem a přejel pohledem místnost, kde by se mohl schovat.

Byl ochotný obětovat klidně celou nohu, jen když na něj Sebastian nepoužije zase tu příšerně štípavou dezinfekci.

„Jamie? Děláš si prdel? Neříkej mi, že se budeš chovat jak malé dítě," zabručel Sebastian, když se vrátil s butelkou a pár polštářky. Moc dobře věděl, kde je ta hysterka zalezlá, viděl mu totiž nohy...

„Vylez je tam prach a tahat tě nehodlám," poručil mu vyčerpaně. Sám byl nehezky poškrábaný a skoro zahojené rány pulzovaly jak vzteklé.

Brunet úzkostlivě zaskučel a pomalu vycouval. Ne protože by chtěl, ale kvůli strachu. Nechtěl Sebastiana naštvat ještě víc, než byl teď.

„Uklidni se. Nechci tě vykuchat," pronesl s protočením očí Sebastian a vzal roztřesené tělo do náruče, aby si ho mohl usadit v obýváku na gauč.