S pouty jako andílek

Doslov autora

  Nikdy jsem nebyl pisatelem. A i když mi to nikdy nešlo musel jsem napsat svůj životní příběh o své zesnulé lásce.

Sebastian se obětoval, abych já a moje rodina mohli žít. Není to vrcholný projev citů... Je to mnohem víc, protože za mě položil svůj život. Šel do této války sám, aniž by o tom někdo věděl.

Nikdy jsem nenašel nikoho jako byl on. Drzý a svéhlavý. Dominantní a uzavřený, přesto se srdcem na dlani.

Snad mi každý, kdo přečetl tuto knihu odpustí, že jsem vynechal ty největší intimnosti. Nerad bych, pohoršil pobožné čtenáře, kteří se jistě křižovali u každé chvilky, kdy Sebastian pohodil svou laskavost někam do kouta.

S poděkováním bych asi začal u svého bratra. Pokud bychom se ten den nepohádali, nikdy bych Sebastiana nepotkal a nepoznal, že láska není jen o chození do kina a vlídných slovech. Bylo to moje životní zkušenost, která mě poznamenala mnohem víc než když mi mamka, jako malému klukovi vyprávěla, že jednou poznám hezkou, milou holku a založím s ní rodinu.

Dál bych chtěl poděkovat právě své mamince, která mě přijala takového, jaký jsem. Ukázala, že jí nezáleží na tom, zda budu hetero nebo gay. Milovala mě, protože jsem to byl já a byl jsem její chlapec.

Jako poslední velké díky patří Jurovi. Ukázal mi, jak nahlížet na lidi, aniž bychom je museli soudit podle prvního dojmu. Byl mým skutečným přítelem a poslouchat jeho vyprávění o tom, jak vlezl Nickovi do pokoje, aby předal můj dopis, bylo velmi zábavné.

Stále bolí vzpomínat na svou lásku, ale o tom je život. Poznat co nám bylo zahaleno a předat to dál. Proto i přes své malé nadání na psaní sepisuji vše co si pamatuji a co považuji za nutné.   

-Jamison Ford