S pouty jako andílek

58 KP.

10. červen 

   Mám dojem, že můj osud je jako jedna velká parodie. Je to rok od doby, co Isaac zemřel a já jako největší sentimentální kretén skoro každý měsíc chodil a pokládal mu čerstvé květiny na hrob.

Prosil jsem ho tisíckrát, aby mi tam nahoře odpustil. Nechtěl jsem pro něj být tím zlem, které ve mě viděl. Upřímně jsem ho miloval, což bylo absurdní. Bláznil jsem z té samoty, které se opět vznesla do chalupy. Nejspíš jsem byl natolik posedlý, že jsem si musel obarvit i hlavu do barev jeho překrásných smaragdových očí.

Na výročí jeho smrti jsem si slíbil, že na něj přestanu myslet a jen za ním občas zajdu, aby si tam nahoře nemyslel, že jsem jeho smrt odmávl rukou jako laciný papír. Nejspíš se naštval, protože se mi stala ta nechutná nehoda.

Byli výjimky, kdy tam nahoře někdo něco pojebal. Jenže teď mi museli místo cíle podstrčit ukňučené štěně. Chtěl jsem to udělat rychle, protože byl příliš vyděšený, než aby byl schopný promluvil o svých posledních slovech.

Jenže ono ouha... Můj zajatec měl stejně nádherné oči jako můj Isaac, možná ještě krásnější. Snažil jsem si toho nevšímat a dohrát to zbytečné divadlo na jehož konci bude zbytečná mrtvola mladého, pohledného a nevinného muže, jenže... on se na mě natiskl.

Přitiskl své tělo ke mně a já snad poprvé od jeho smrti pocítil teplo. Hřálo mě na prsou a lákalo k bližšímu zkoumání. Zlomil jsem se... Něco uvnitř mě mě bodlo přímo do srdce a já nedokázal znovu pozvednout zbraň.

Zněl tak vyděšeně... Bezbranně a zoufale. Každý jeho ztracený vzlykl mě bolel a já nutně potřeboval utišit tu agónii někde hluboko v sobě. Když jsem ho praštil uvolnil se chuchvalec a bolesti z prsou pryč a já konečně mohl pohlédnou na to, co jsem provedl.

Jistěže jsem ho odnesl do volného pokoje. Co jiného dělat, když pustit nešel a zabít jsem ho nedokázal? Když se na druhý den vzbudil ošetřený a spoutaný praštila mě jakási facka. Proč? To jediné mi létalo hlavou, zatímco jsem Jamieho odváděl do kuchyně, abych mu vše vysvětlil.

Ten kluk nebyl ničím speciální. Nebyl Isaacovi vůbec podobný. Měl jen stejné oči a podobnou vůli žít. Byl jinak zcela výjimečný. Neprůbojný, ubrečený a.... boha jeho ať se propadnu, roztomilý.

Musí se mu ovšem nechat jedna věc. Bránil se. Zkusil mě napadnou nožem. Kuchyňským nožem. Netuším, co to ve mě přeplo, ale bez pardonu jsem s ním třískl o zem. Hloupá to ironie... Snažil se mě zabít stejně jako on a stejně jako on pohořel... Rozdíl byl, že Jamie stále dýchal.

Byl k smrti vyděšený a očividně si přál zmizet daleko ode mě, ale měl smůlu. Tohle nebyla moje vina, že tu byl. Přesto mě bolelo, když jsem v jeho očích viděl svůj odraz. Byl jsem pro něj čiré zlo.

Poměrně drasticky jsme se domluvili na pravidlech a pak už jen zbývalo mu představit své dva poklady. Na chudinku Neko se díval jako na odpad, jelikož ho děsili její zranění.

Zkoušel se mnou dokonce smlouvat, zda bych ho nepustil, ale to jsem dal jasně najevo, že buď to přežije nebo zemře. Blafoval jsem, jenže to on nepoznal. Nedokázal bych ho zabít... Nejspíš.

Možná byl posera, ale něco na něm bylo neskutečně statečného. Hrdě se totiž postavil svému osudu a rozhodl se se mnou žít.

V té chvíli jsem se cítil jak v románu mladé třináctky, co si někde potřebovala vylít srdíčko, že jí její vysněný kluk poslal do prdele.