S pouty jako andílek

6 KP.

22. Září

Vím, že sem si slíbil, že s tou blbostí skončím, jenže nějak sem si zvykl ukládat všechny své démony zrovna to takovýchto stránek. Je to stejně divné. Když za mnou ten magor přišel s tím, ať si píšu nějaký hloupý deníček, chtěl jsem ho poslat do té nejhlubší řitě, kterou najdu, a teď přitom do něj potřebuju zaznamenávat své problémy téměř nepřetržitě.

To mi připomíná, že jsem dnes nemohl zase spát. Ty sny se stále vrací, ale asi sem si zvykl... Je to už spíš rutina, než problém... Jdu spát kolem desáté, někdy až v jednu ráno, spím trhaně maximálně tři hodiny a modlím se, abych se skutečně neprobudil na polňačce...

Sotva dýchající a od doktorů neposlouchal jak... Jak jsou... Někdy si přeju, abych tam umřel já... O tolik by to bylo snazší, kdyby to vzdali a nechali mě umřít... To já měl být mrtvý! Ne oni, ale já!

Je tak hloupé, že se teď bojím spát ve tmě, abych se zase neprobral na tom strašném místě! A do toho je tu takové ticho! Jak dlouho to vydržím, než mě můj vlastní život pohltí?

Jamie se roztržitě nadechl a deník zaklapl. Věděl, že by to neměl číst. Bylo to něco soukromého, něco, co Sebastian spal pro vlastní úlevu a oporu. Přesto si nemohl pomoci. Když listoval deníkem, měl pocit, že tu obrovskou záhadu jménem Sebastian může pochopit.

Schoval deník pod polštář a promnul si unaveně oči. Ne... Dneska opravdu není připravený pokračovat s dalším zápisem. „Sebastiane?!" křikl raději na svého věznitelo-spolubydlícího a drobátko se pousmál, když se dotyčný objevil se dveřích.

„Já... Vážím si těch knih, ale... Většina z nich se mě vůbec netýká a... Nejsem si jistý, jestli by mě zaujali," hlesl omluvně a drobet se pousmál.

Sebastian nechápavě přelétl názvy knih, než si uvědomil, co to vlastně brunetovi hodil do postele.

„Sorry Nedošlo mi to," zamumlal prostě a sebral přebytečné knihy. „Jen... Nejsem si jistý, jestli uspokojím tvou potřebu... Nic jiného tady nemám... Spousty knížek na tohle a mnohé téma, ale žádný příběh," vysvětlil s jakousi krytou omluvou.

„To nevadí... Vzhledem k tomu, jaký máš vztah k různým žánrům, se asi ani nemůžu divit, že v tvé knihovně nenajdu ani jedinou detektivku nebo fantasy..." odmávl to zlehka Jamie a nevině se usmál. Jediné, co potřeboval bylo, aby Sebastian odnesl všechny nepotřebný knihy a nechal ho v klidu s vlastním deníkem.

Muž po něm hodil skeptický pohled a odnesl hromadu knih zpátky do své ložnice, kde je ledabyle odložil na stůl.

„Najez se... zítra už takovou péči mít nebudeš," řekl, když pokládal brunetovi na noční stolek misku s polévkou.

„Děkuji," špitl Jamie a lehounce se usmál. Sebastian si prohrábl zelené vlasy a pokrčil rameny, na důkaz, že žádný dík nepotřebuje.