S pouty jako andílek

32 KP.

Byli to už dva dny, co Sebastian odešel s varováním, že kvůli práci se nedostaví domů, když Jamie míchal podle receptu nějakou jednoduchou směs na špagety.

Stále si stál za tím, že vaření jako vaření nebude jeho spojenec, přesto se nevzdával a poctivě míchal patnáct minut, jak bylo napsáno v knize. Když vše dodělal hrdě si nandal a chtěl se pustit do jídla.

Rozhodil ho ovšem zvuk auta, které neohrabaně zaparkovalo před domem. Juro by takhle nikdy nejezdil. Vždy byl tichý jako myška.

Zvedl se, že se podívá, když se dveře těžkopádně rozrazily a dovnitř vtrhl Sebastian. Dech měl přerývaný a velmi řidký.

Jamie doběhl do chodbičky a zděšeně zalapal po dechu. Muž před ním sotva stál na nohou. Z velké rány pod žebry se mu valilo příšerné množství krve a dvě malé rány na ruce a noze se postarali, aby byl Sebastian mrtvolně bledý.

„Sebe..." zašeptal vyděšeně a k muži přiskočil, když začal padat.

„Bože... Ne... Ne tohle mi nedělej," vydechl a natiskl Sebastianovi ruku na ruku, tak aby oba drželi ránu na hrudi.

„Nevím, co mám dělat," zaskučel Jamie a začal se rozhlížet po telefonu.

„To nic... Nic se neděje Jamie... Všechno je v pořádku," zašeptal těžce Sebastian a zakašlal. Pro jeho mínus se mu krev nahrnula do pusy a on teď pošpinil brunetovo šedivé tričko.

„Nic není v pořádku! Do hajzlu... Musím tě dostat do koupelny," rozhodl a pevně muže chytil, vytáhl na nohy a pokusil se s ním dojít do spodní koupelny.

Sebastian se snažil spolupracovat, jenže už byl příliš vyčerpaný a noha ho neposlouchala.

„Vydrž. Prosím tě Sebastiane vydrž mi ještě chvíli při vědomí," požádal Jamie naléhavě a usadil ho pod umyvadlo. Doběhl pro telefon, který nechal Sebastian v autě a při cestě zpátky začal vytáčet Juru. Jenže blondýn se neozýval. Hovor zvonil a prozváněl, jenže nakonec se ozvalo jen hloupé oznámení, že se volající nehlásí.

Vztekle zahodil telefon na gauč a přispěchal do koupelny, kde se pod mužem stihla vytvořit obří kaluž krve.

„Sebastiane? Slyšíš mě? Prosím otevři oči," požádal naléhavě, když si k zelenovlasému muži klekl a položil mu ruce na tváře. Měl dojem, že to s ním za chvíli sekne. Bohužel to si nemohl dovolit, pokud chtěl, aby muž ještě pár let dýchal.

Několik vteřin panikařil, než drapl lem Sebastianovi mikiny a pokusil se ji stáhnout dolů. Nechápal, proč má uprostřed léta dvě vrstvy s dlouhým rukávem, ale už se ani neptal. Když to naposledy zkusil odbil ho Sebastian pěkně ošklivou poznámkou.

Sekal zrovna dřevo, pot z něj lil, ale své dlouhé oblečení nenahradil příjemnějším tílkem.

„Ne já... ne...." zašeptal zmoženě Sebastian, když se Jamie chystal odepnout knoflíčky od košile.

„Nebuď blázen! Vykrvácíš!" prskl na něj Jamie a košili jednoduše roztrhl. Knoflíky může později přišít.

Sebastian si povzdechl a přestal se bránit. Brunet tak mohl vidět šlachovitou postavu plnou překrásných svalů a odporných jizev.

Styděl se snad za ně Sebastian, že tak moc schovával svou kůži?

Nevšímal si jich a raději se pustil do ošetřování ran, které bez přestání krvácely.  

Jamie po chvíli panikařil. Neskutečně, jelikož v půlce jeho rozechvělé práce ztratil Sebastian vědomí a on tak nemohl kontrolovat, zda je stále v mezích možnostech v pořádku.

Všechny tři rány neohrabaně vyčistil, zašil a zavázal, než se postavil na roztřesené nohy a umyl si ruce od krve.

Netřásly se pouze nohy, ale i ruce, které nedokázaly na konci ani pořádně držet jehlu.

„Bože..." zasténal a svezl se na zem, opřel se o vanu a zaposlouchal se, jak mu divoce duší srdce. Teď ještě dostat Sebastiana do pokoje a má možná vyhráno.

Zase se zvedl a neohrabaně vzal muže do náruče. Netušil, zda mu tím ubližuje nebo ne, ale táhnout ho po zemi by jistě způsobilo větší bolesti.

V pokoji ho velmi opatrně uložil a zamyslel se. Neměl čas očistit ze Sebastiana krev ani se zabývat jeho spodním prádlem, které na něm jako jediné zůstalo. Teď když se trochu uklidnil, musel uznat, že ho špinavého nechat nemůže.

Skočil pro žínku a škopík s vlažnou vodou, řádně ho vymáchal a začal otírat krvavé stopy na těle.

„Bože... Kdyby aspoň nebyl tak krásný," zašeptal poraženě, když hadříkem projížděl linii svalů na hrudi. Vyhýbal se ranám, přestože věděl, že je bude muset taktéž očistit. Hodně se mu krev pletla do šití a on z ní byl akorát nervózní.

Když se dostal k lemu boxerek polkl. Měl by je taktéž sundat... Byli špinavé a Sebastian by z toho mohl akorát něco chytit...

Zhluboka se nadechl a s odvrácením pohledu z něj rychle prádlo sundal. Klidně by se vsadil, že teď připomíná rozkvétající růži.

Nemělo by ho to vůbec rozhodit. Jako muži si přeci nemají co vykoukat ne? Přesto nedokázal udržet pohled a hledal každou prasklinku ve zdi.

Přikryl muže peřinou a konečně si oddechl, jelikož zakryl i velkou část jeho pevné hrudi.

„Ach jo... Jak si mám stát za tím, že mě muži nepřitahují, když nejsem schopný kvůli tomu ani Sebastianovi pomoc?" zasténal zmoženě a usadil se na kraj postele k zelenovláskvým nohám.

Nakonec se sebral a rychle doběhl pro Sebastianův telefon. I když už muž nekrvácí sotva se může Jamie považovat za lékaře. Drapl ho do ruky a s jakousi tichou radostí zaznamenal, že mu Juro už po čtvrté volá.

„Sebe? Co se děje? Proč mi voláš a pak to nezvedáš?" prskl místo pozdravu Juro, jen co brunet hovor přijal.

„Juro to jsem já... Sebastian on. Je zraněný. Tři asi střelné rány doplahočil se domů jako mrtvola a já potřeboval tvoji pomoc. Postaral jsem se o něj, ale stejně prosím přijeď. Nevěřím, že jsem mu dobře pomohl," zašeptal úlevně Jamie a došel zpátky do svého pokoje, kde muž těžce oddechoval.

„CO?!" vyjekl Juro a dle rány v pozadí něco shodil. „Fajn. Dej mi pár minut, pobalím a jsem u tebe," slíbil a hovor spěšně položil.

Jamie se pousmál a chytl muže jen tak za ruku.

„Už je to dobrý. Juro je na cestě podívá se na tebe," zamumlal ke spící tváři a jen čekal. Mimo to ho napadlo, kde je Neko s Maxem. Povětšinou svého pána vítají a v případě nouze i chrání.