S pouty jako andílek

22 KP.

1. května

Právě sedím na gauči a jen nedočkavě vyčkávám na svou lásku, až donese slíbený popcorn k filmu.

Je to taková menší tradice, kterou jsme si oba zamilovali. Jen sedíme v nevinném obětí, ujídáme připravené mlsky a sledujeme nějakou předpotopní komedii, která zrovna běží v televizi. Slyším, jak Isaac něčím šramotí v kuchyni.

Co tak dlouho připravuje? Takhle stihnu zapsat celý předchozí týden...

Jamie nechápavě zamrkal na text a pocítil, jak se mu rozlévá po zádech nejistá zimnice. Tímhle zápis končil a pokračoval až o tři měsíce později.

Nic, co by ho překvapilo. Když člověk nemá čas jednoduše nepíše, jenže jeho vyděsil zčernalý flek na stránkách. Krev? Proč má probůh ve svém deníku fleky od krve? Obával se pokračovat, přesto se překonal a začetl se do prvních řádků, které mu nahnaly hrůzu a děs.

20. červenec.

Zase jenom sedím opřený o zeď a tupě zírám před sebe. Byl tu za mnou včera Juro, jenže jsem ho nechtěl vidět. Opět se mi snažil vysvětlit, že to není moje vinna. A čí by asi byla?! Můžu za to... Za všechno...

Pořád vidím před očima, co se stalo. Stále vidím tu neskutečnou nenávist v těch dokonalých smaragdových očích. Cítím hmotně svou bolest a auru nekonečné nenávisti.

I teď, když píšu ty řádky mám pocit, že se to odehrává znovu. Opět cítím, jak jde ke mně Isaac zezadu. Už jsem si skoro zvykl, že je někdo za mnou. Dřív bych pravděpodobně vyšiloval a vzpomínky by se mi nahrnuli zpátky do hlavy, jenže já se cítil pro teď klidný. Vždyť o nic nejde. Je to jen můj milovaný.

Něco ovšem bylo špatně... Ne. To něco bylo Isaac. Byl napnutý. Ucítil jsem to z toho postoje. Všechny mé instinkty na mě křičeli, abych se otočil a útočníka zneškodnil.

Zavřel jsem oči a začal se opatrně soustředit, na to, co se děje. Náhle jsem byl ovšem donucen je vytřeštit a vyskočit na osobu za sebou.

Chtěl mě zabít... Bodnou do mě kuchyňský nůž a jen z povzdáli sledovat, jak umírám.

Nevzpomínám si, jak se to odehrávalo dál. Mysl se mi rozevřela, až když jsem pustil rukojeť nože. Ne... Přece jsem to nemohl udělat.

„Proč..." vylezlo ze mě vyděšeně. Ty dokonalé smaragdy ke mně zvedli pohled a pomalu ochably.

„Tak strašně moc tě nenávidím... Ty! Bylo tak odporné s tebou cokoliv dělat... Cokoliv si dělal... Měl jsem neskutečnou chuť zvracet! Ale ty si to neviděl... Slepě si využíval mého těla!" poodstoupil jsem od něj a zadíval se na své ruce, které se třpytily čerstvou krví.

„Ale... Já tě miluju... Tohle přece... Nejde..." zašeptal jsem a ucítil pálivé slzy v očích.

„Idiote! Jak sis jen na vteřinu mohl myslet, že by tě někdo miloval? Takové monstrum?! Nejsi nic jiného než jen odpad. Nehumánní zvíře, které si zaslouží tu nejhorší smrt!"

„Přestaň! To není pravda! Není to... pravda..." křikl jsem a opět uchopil nůž do ruky. Prudce ho vyrval z krvácejícího břicha a zahodil. V dalším okamžiku jsem chytil padající tělo, které se kvůli prudké akci přestalo držet o stěnu.

„Shoř v pekle Sebastiane Forde..." zašeptal Isaac, než ztratil i poslední lesk života z očí.

Vím, že mi v té chvíli ztěžklo srdce a puklo. Brečel jsem dlouhé hodiny, než jsem se jen schoulil na zem do kaluže zčernalé krve se svou láskou v náručí.

Držel jsem ho pravděpodobně i několik dní, jelikož mě z mé prázdné sebeničení smrti vytrhl Juro. Něco na mě křičel a prosil, jenže já ho neslyšel. Ať mě nechá... Zasloužím jen smrt...