časté věci na wattpadu

92. Nesympatická hlavní postava

Mám pocit, že jsem už dlouho nezačala s žádným popkulturním horkým úchopem, tak si to teď musím vynahradit. Jednak vám můžu slíbit, že tohle je úplně naposled, co v týhle "knize" zmíním Harryho Pottera. (Což nebude tak těžký dodržet, když nám zbývá míň, jak deset kapitol do konce.) A jednak mi přijde hrozně vtipný, že zrovna o Brumbálovi bylo dodatečně řečeno, že je gay. Jasně, že ta mentorská figura s tajemnou minulostí, která zařídila, že hlavní postava bude žít se svým strýcem a tetou, a dřív měla blízký vztah s hlavním záporákem, je gay. Jako by přesně tohle neudělal o něco dřív Obi-Wan Kenobi. A ještě mají oba britskej přízvuk, ugh.

O tomhle jsem už někdy v minulosti mluvila, ale bohužel je to pořád relevantní. Wattpad komunita má celkově šílenej problém s nesympatickejma postavama. Vážně, i ti záporáci jsou z většiny buď takzvaně poor little meow meows (Takže s nimi čtenář má nějak empatizovat.), nebo jsou záporáci jenom proto, že si autor myslí, že by měli bejt (Třeba přítelkyně týpka, na kterýho má hlavní postava crush, není záporák proto, že by byla nějak zlá, ale proto, že si autor myslí, že bychom lidi v takovejch situacích měli vnímat jako záporáky.) anebo jsou tak over the top zlí, že se to ani nedá brát vážně. Postavu, která by byla prostě jenom otravná nebo by měla špatný názory, ale ne ve stylu kreslený postavičky, kde nestačí, že je to diktátor, ale ještě musí ve volným čase topit koťátka a pošlapávat kytky v parku, tu najdete stěží.

(Nebo ještě jinak, nenajdete tu moc postav, který jsou nesympatický úmyslně. Některým autorům se bohužel stává, že nemají úplně zdravý pojem o tom, co je a není společensky přijatelný, takže občas končíme s ansámbly jako z Ley H*nor, kde ano, čtenáři mají chuť nakopat všechny postavy do p*dele, ale to nebyl autorův úmysl, spíš nešikovnost.)

Z předchozích dvou odstavců si určitě odvodíte, že nesympatický hlavní postavy jsou na Wattpadu vyloženě nedostatkový zboží. Což je podle mě škoda ze spousty důvodů, a jedním z nich je, že zahrnování nesympatických hlavních postav nám může pomoct se zlepšením čtenářské gramotnosti a našeho pochopení etiky a morálky. Samozřejmě, může se stát, že publiku přelítne celá pointa vašeho díla přes hlavu - a o tom taky napíšu kapitolu - ale myslím si, že čím víc jsme nesympatickým hlvním postavám vystavení, tím víc nás to nutí přemýšlet o tom, jestli jsou některý z těch věcí, co dělají, dobře, a dokonce i jestli my samotní děláme všechno dobře. Nechci tu působit jako nějakej boomer stěžující si na sociální média, ale toho jste si snad taky všimli, jak v poslední době vzrostla ta kultura toho, že si třeba prožíváme nějakej "main character moment" nebo že se nám něco povedlo protože máme plot armour, ne? Nemyslím si, že přemýšlet takhle je nutně škodlivý, jenom mám dojem, že spousta lidí si to - ať už úmyslně, nebo ne - hodně bere k srdci a začne se k ostatním chovat neohleduplně. Pak je důležitý vidět, že ne všechny hlavní postavy jsou neomylný nebo sympatický nebo nemají vždycky pravdu, protože pak nás jako publikum jednodušeji trkne, že ani my nejsme dokonalí.

Zároveň si myslím, že je to docela osvobozující i pro autora, který se může úplně utrhnout ze řetězu a na pohodu si psát o všech těch nemorálních věcech, o kterejch psát chce. Možná v tomhle pravdu nemám, ale víte, jak do vás asi devadesát kapitol hustím, jak jsou některý věci nezdravý a tohle všechno? Kdyby do těchhle nezdravejch a toxickejch situací autoři dávali postavy, se kterýma nemá čtenář empatizovat, ty situace by pořád byly nezdravý a toxický, ale aspoň by je ten příběh nenormalizoval, a právě ta normalizace mi na tom vždycky pila krev nejvíc.

Navíc, bez nesympatických postav nemůžete napsat dva z nejlepších výmyslů literatury - Redemption Arc, čili takový to kde se špatná postava vykoupí, a Corruption Arc, čili takový to kde se dobrá postava zkazí. Já přísahám, že jsem na Wattpadu nenašla ani jednu knihu, kde bych se s tím setkala. A z toho jsem fakt neskutečně na větvi, protože tyhle dva character arcy nejsou žádnej novej vynález, jsou tu s námá vyloženě tisíce let. Když se podíváte snad do jakýkoliv mytologie, najdete v ní aspoň jeden Redemption a aspoň jeden Corruption Arc. Občas dokonce oba dva v jednom příběhu, nebo i oba dva u stejný postavy. Ale autoři na Wattpadu se toho z nějakýho důvodu štítí. Jasně, jedno z možných vysvětlení je, že je hrozně těžký to napsat, protože musíte tý postavě dát adekvátní prostor na to, aby se zkazila nebo vykoupila, ale opakuju, že to není tak, že bych kolem sebe viděla spoustu zmršených příběhů s tímhle tématem, já je nevidím vůbec, a pochybuju, že je to čistě tím, že by půlka Wattpadu utíkala před bojem a nepsala to ze strachu, že to zkazí. Ne, myslím si, že ten pes je zakopanej trochu jinde.

Třeba se teď úplně pletu, ale mám pocit, že za ty desítky kapitol jsem na něco přišla. Psaní cíleně nesympatických se na Wattpadu nedaří vlastně ze stejnýho důvodu, proč vznikla celá tahle "kniha". Spousta autorů si ani neuvědomuje, co je a není etický, a v souvislosti s tím ani to, do jaký míry je jejich postava sympatická. (A tohle není jenom problém Wattpadu, to je problém i spousty reálně vydaný fikce, která prošla rukama spousty lidí, ale nikoho z nich netrklo, že tohle chování nesouhlasí s tím, jak je postava vykreslena.) A když si neuvědomujete, do jaký míry jsou určitý věci dobře nebo špatně, nemůžete o tom psát s tím úmyslem, že to má bejt špatně. Samozřejmě to nemusí být nutně chyba samotných autorů, za to, v jakém morálním světle určité věci vidíme, většinou může spousta různejch vlivů, kterými jsme během života obklopení - naši blízcí, naše vzdělání, ale taky fikce, kterou čteme, sledujeme a posloucháme. Celý je to jeden velkej začarovanej kruh - ne, vlastně dokonce začarovaná spirála, která má spoustu různejch příčin, který mají podobný důsledky, který jsou pak příčinama jinejch důsledků, až se při psaní týhle knížkavěci začínám cítit jako protagonista absurdního dramatu.

Moje dnešní velká pointa je, že bychom se jako autoři měli pokusit prolomit ten cyklus. Neměli bychom se bát psát úmyslně nesympatické postavy, a když se nám do toho bude chtít, měli bychom do našich děl zahrnout morální dilemata, která donutí k zamyšlení i naše publikum. Může to být strašně zajímavý experiment se psaním, může z toho vzniknout hrozně smutný a/nebo hrozně inspirující příběh, nebo z toho ani nemusí bejt nic hlubšího a čtenářům může vaše nesympatická postava jenom připadat relatable, protože se s někým takový setkali nebo dokonce sami dřív byli takoví. (Viz Deník malého poseroutky - co si budem, v jedenácti jsme byli nesympatičtí protagonisté skoro všichni.)

Oof, tenhle poslední odstavec v kapitolách na mě poslední dobou působí jako takovej ten moment, když máte v práci absurdně krátkou přestávku a hned běžíte ven na kuřpauzu, protože potřebujete nějak zpracovat a vyfiltrovat to všechno, co se vám od tý minulý kuřpauzy stalo. Podělaný psaní a jeho přesah do reálnýho života, kterej tady vždycky byl a vždycky bude, že jo? Jak už jsem řekla nahoře, pomalu, ale jistě se blížíme do velkého finále, ale ještě, než k němu dojde, bych ráda opravila všechny předešlé kapitoly. S čímž jsem naštěstí už za půlkou, hurá sláva, ale i to opravování je vždycky hrozně zdlouhavej proces, takže prosím počítejte s tím, že těch zbývajících pár kapitol budu vydávat ještě pomaleji, než doteď. (Ano, to jde.)

Peace out,

Hermione Weasley