časté věci na wattpadu

45. Děti a těhotenství v příbězích

Kvůli úrazu mého počítače - press f to pay respect, protože moje klávesa s písmenem c zemřela - jsem si musela pořídit mobilní aplikaci. Z komentářů vím, že spousta z vás ji používá naprosto běžně, a teda je mi vás fakt líto, protože ona je na hraně nepoužitelnosti.

Na úvod si dáme takové etymlogické okénko. Slovo tokofobie podle Wiktionary pochází ze spojení řeckých slov tokos, čili porod, a phobos, čili strach, a znamená to přesně to, co si myslíte - strach z porodu a/nebo těhotenství. A hádejte, kdo tímhle zdánlivě směšným strachem trpí. Ano, nejen, že vlastní děti nemám, ale taky mám panickou hrůzu z těhotenství a porodů, což ze mě možná dělá přesný opak člověka povolaného k rozebírání tohohle tématu, ale přece jenom, některý věci řečený bejt musí.

Spousta autorů si středoškolskou biologii buď nezažila nebo ji kompletně prospala (A za to nikoho nesoudím, jenom si myslím, že v takovém případě by si to autoři měli vyhledat sami.), protože jinak by věděli, že je docela blbost, aby týpka hned druhý den poté, co se s nějakým týpkem vyspí, zjistila, že je těhotná. To se dá zjistit až přibližně za týden, tak prostě funguje lidské tělo a vy jako autor s tím moc nenaděláte.

Další věc, za kterou už teda trochu soudím, protože to je látka prvního stupně základky, běžné lidské těhotenství trvá devět měsíců. Ne jedenáct, jak jsem to před lety viděla v jednom příběhu. Jindy se zase stává, že autor nejspíš tuší, jak dlouho to těhotenství trvá, ale nedokáže si to převést do reality. Pokud postava otěhotní na Nový rok, nedává smysl, aby ještě o Vánocích byla těhotná. Vážně vás prosím, abyste si to odpočítali, protože mě to vždycky vytočí, když autor ztratí pojem o čase, takže chudák postava je pak nedopatřením těhotná čtrnáct měsíců.

Takový hodně častý spád událostí úplně v jakémkoliv druhu příběhů, ať už jde o Bad boy x Good girl nebo nějakou toxickou mafiánskou pseudo-romanci, je, že hlavní týpka zjistí, že nějakým omylem otěhotněla, ale jednak nejde na potrat, i když třeba to dítě úplně nechce, jednak se hrozně bojí to říct tomu otci, protože má strach, že s ní nezůstane, a jednak ten otec s ní vždycky zůstane. Jakože proč. To je prostě tak moc realistické, já úplně cítím, jak se boří nějaká podělaná stěna mezi příběhem a realitou, protože tohle je prostě tak megarealistické a naprosto každý se s tím může ztotožnit, protože přesně tohle se v realitě děje naprosto pořád, jakože to je tak moc f*ckin' realistické.

Navíc, to, že máte dítě, vás nezmění. Teda, do určité míry ano, ale fakt to není tak, že před dítětem jste nejvíc ambiciózní člověk na světě, najednou máte dítě, a bum, klidně zahodíte kariéru a všechno a budete ženou v domácnosti. Mně se z takových vteřinových character developmentů dělá špatně. To samý ten Bad boy nebo mafián, se kterým týpečka to dítě má. Za vteřinu se z nich prostě nestane starostlivý manžel a otec, který chodí na třídní schůzky a ze dne na den se vzdal svého kriminálního impéria.

Mimochodem, věděli jste, že vaše postavy nemusí mít biologické děti? Na jednu stranu chápu, že bio děti jsou taková fantazie spousty lidí, ale ne vždycky je to ta ideální věc do příběhu. Někteří lidé nemůžou mít biologické děti. Někdo třeba chce mít děti, ale ne ty biologické, protože některé z těch změn těla při těhotenství jsou fakt něco (To si taky zkuste vyhledat, když už o tom píšete.), při porodu se toho může spousta pokazit, a ne každému to stojí za to. Nebo já nevím, ale prostě si představte, že dítě se dá třeba taky adoptovat, a že adopce není nějaká "podřadná metoda", jak si pořídit díte.

(Další věc je, že pokud na tom vaše postava není mentélně a/nebo fyzicky nejlépe, ony ty děti asi nebudou zrovna nejlepší nápad. Teda, jasně, ono to může fungovat a všechno, ale prostě to není tak, že si postava pořídí dítě a najednou nebude mít depresi ani chronické bolesti, a taky se lusknutím prstu vyléčí z alkoholismu. Nedávno jsem četla příběh, ve kterém se o dítě starala postava s depresí a disociativní poruchou osobnosti, a týpek měl několik breakdownů a jednou se i pokusil o sebevraždu. To je docela realistické, a ne to, že mu dítě od základu změní život a týpek bude za týden v pohodě.)

A když už píšete ten podělaný epilog, ve kterém mají všechny postavy dům s bílým plotem a 2,5 dětí, zkuste se zeptat sami sebe, jestli to k té postavě sedí. Někteří lidé třeba nechtějí děti vůbec, někteří je třeba chtějí až v pozdější fázi života, která v době, kdy se váš epilog odehrává, nemusela nutně nastat. Hrozně nerada dávám Harryho Pottera jako příklad čehokoliv, ale dneska si to dovolím, protože díky tomu můžu říct f*ck JK - tohle mě naštvalo u osudu Luny Lovegood. Zrovna Luna mi nikdy nepřišla jako někdo, kdo by se hned po škole usadil a měl děti, ale prostě víte co.

Dneska musím zmínit i další z mých oblíbených témat, a tím jsou často zbytečné sequely, které se točí kolem dětí. Mně přijde, že jak je taková ta hláška z Mean Girls: "On Wednesdays we wear pink," Wattpad má nějaký tajný slogan: "Ve třetí knize píšeme o dětech." Protože tak je to úplně pořád. Prostě v první knize se postavy dají dokupy, ve druhý knize je nějakej ten fluff a často se tam zjeví třetí člověk, kterej jejich vztah ohrožuje, ale oni to ustojí, a ve třetí knize mají dítě. Tak je to pokaždý. Pokaždý. P o k a ž d ý. A jasně, že vaše kniha má úspěch a vy jste lovec wattpadových hvězdiček, takže tam mrsknete zbytečný sequel, a ideálně ještě zbytečný threequel s děckem, ale prostě nedělejte to. Já vím, že je to těžký, ale některý věci by pokračování mít neměly, tak se zkuste zamyslet nad tím, jestli to vážně psát musíte.

No a když píšete o starších dětech, opravdu se hodí vědět aspoň ty nejzákladnější informace o developmentální psychologii. Já mám pocit, že půlka lidí, co vytvářejí nějaký content, absolutně nechápou ten koncept věku, protože pětileté děti se chovají jako dvanáctileté, zatímco dvanáctileté postavy se chovají jako osmileté. Úplně nejvíc mě vraždí, když třeba třináctiletí autoři píšou dvanáctileté postavy jako největší děcka - jakože kámo, jsi jenom o rok starší. Celkově mě frustruje, když jsou postavy infantilizované dalšíma postavama. Tím víc, když mezi nima ten věkovej rozdíl není zas tak velkej - jasně, že pokud je jedné postavě 21 a druhé 17, jsou v poměrně jiných fázích života, ale ta starší postava se k té mladší nemusí chovat, jako kdyby potřebovala pomoc s přecházením silnice.

Tuhle větu jsem už řekla tolikrát, že to snad už ani nemá cenu opakovat, ale když o něčem nevíte, nebo i když si nejste úplně jistí, vyhledávejte si prosím ty informace. Ono to někdy není jenom důležitý, ale i naprosto klíčový. Jinak se může stát, že špatně zpracujete celé postavy nebo že budete šířit mylné informace, a to dobře není.

Za posledních pár měsíců jsem viděla tolik divných a nevtipných pozdravů, že jsem ráda za svoje peace out,

Hermione Weasley