časté věci na wattpadu

44. Humor

Celá tahle kategorie mi přijde zajímavá tím, že průměrný cover knihy z Humoru vypadá asi třikrát hůř, než průměrný cover knih z dalších kategorií. A taky tím, že musíte mít docela kuráž, abyste tam něco zařadili. Však víte, jak to je - humor je subjektivní a to, že něco přijde vtipný vám, neznamená, že to přijde vtipný ostatním. A právě proto si myslim, že je Humor trochu problematický. On je to docela průšvih, když specificky jdete do tý jedný kategorie, od který si fakt slibujte, že vás rozesměje, ale ve výsledku je to spíš tak padesát na padesát. (Pokud se rozhodnu bejt štědrá.)

Jako obvykle jsem se dívala na ty top věci ve Wattpad žebříčku, a byly to hlavně knihy s vtipy, knihy s memes, knihy s hláškami nebo něco, co na mě působilo spíš jako porno bez děje, než jako komedie. (Humor je subjektivní, I guess?) Největší jednostrannej beef mám s těma kolekcema memes. Odmítám věřit, že ti lidi si memes, který na Wattpad postujou, vytvářejí sami, protože moc dobře vím, že když vytváříte vlastní memes, Wattpad je úplně to nejposlednější z míst, kam byste je dávali. Takže to znamená, že si tu někdo prostě nahrabává votes na díle někoho jinýho, a většinou jim ani nepřipisuje credit, což je vyloženě plagiátorství. Plagiátorství je neetický.

Knihy, který jsou vlastně kolekce hlášek nebo vtipů, mi nepřijdou tak strašný, protože to jsou kompilace a ne plagiátorství, ale přece jenom, nemyslím si, že je úplně na místě je vytvářet. Vtipy jsou součástí lidový slovesnosti, takže nejen, že patří k dobře vyhledavatelnejm věcem, ale už tak existuje spousta jejich kompilací, a já fakt nevím, jestli má cenu tvořit nějakou další. A když máte třeba knihu s hláškama ze Star Wars, lidem, co Star Wars neznají, to nic nedá, protože ty hlášky budou vytržený z kontextu, a těm, co je znají, vlastně taky ne, protože, well, už je znají. Přepisy hlášek z filmů a seriálů jsou celkově docela špatnej způsob, jak šířit vtipný obsah, protože se často stává, že je hláška vtipná z většiny díky způsobu, jakým ji daný herec řekne. Naschvál si pojďme něco zkusit.

PAUL: Hello? Hello? Please, God, I just want a black coffee.

Tohle je jedna z nejikoničtějších hlášek z muzikálu The Guy Who Didn't Like Musicals. Naschvál jsem zvolila takový obskurnější zdroj svého příkladu, aby většina z vás neměla tušení, v jakém tónu to má být přečteno. A možná jste si to teď přečetli a říkáte si: "Cože? To je naprosto obyčejná věta, proč by to měla bejt nějaká ikonická hláška?" Tím důvodem je následující asi klip. (Který si fakt pusťte, protože má asi dvacet vteřin a já chci dokázat point.)

Troufnu si odhadnout, že způsob, jakým je ta úplně obyčejná věta řečena, ve vás zanechal dojem - třeba jste se i zasmáli. Právě o tom to je. Samotnej text prostě není adekvátní médium na to, aby si publikum mohlo hlášky z filmů a seriálů pořádně užít. Na to jsou lepší kompilace z Youtube, který bych řekla, že si většina lidí pustí radši.

Ale teda víte, co mě dostává? Že skoro ve všech těch knihách v Humoru, který mají opravdickej děj, je hlavní téma romance. Sice nejsem překvapená, ale jsem zklamaná. Komedie můžou fungovat i úplně bez romance, nebo s romancí na vedlejší koleji. Sakra, i když má ten romantickej vztah v příběhu velkou roli, nemusí se kolem něj točit všechny vaše vtipy a vtipný dějový linky. Věřte, nebo ne, ale i když jste ve vztahu, může se vám stát, že se dostanete do vtipný situace ne jenom v souvislosti s vaším partnerem, ale třeba proto, že vypijete moc kafe nebo že potřebujete vystoupit z vlaku, ale rozbijou se dveře.

Když už jsme u tý velký role, to je vlastně moje další stížnost. Často mám pocit, že autoři příběhů v Humoru vlastně nedávají postavy do vztahů proto, že by to třeba dávalo narativní smysl, ale proto, že tam ten vztah bejt "musí". Kamarádi moji, nemusí. Fakt ne. Nejste scénárista komediálních filmů v roce 2005, abyste museli nastrčit hlavní postavě nesmyslně atraktivního love interesta, kterej nemá v příběhu jinou roli, než aby byl atraktivní a aby to byl love interest. Takový postavy můžou tomu příběhu i uškodit - ne, ony mu vlastně většinou fakt uškodí. Osobně, když chci číst komedie, který bych v Humoru očekávala, tak si od nich neslibuju dramata hodná telenovel, Bad boye a Good girl a všechny tyhle wattpadový tropes, já si chci prostě číst svoji komedii, v klidu, třeba se i zasmát, a myslet na něco hezkýho. Ale prostě hádejte co.

Pak tu máme knihy typu "Hlášky mojí třídy". Jako jo, ono to někdy může bejt fakt vtipný, ale vrátím se k mým předchozím bodům. Dost často je to vytržený z kontextu, dost často záleží na tónu daného člověka, aby to bylo vtipný, a nevím, do jaký míry mě zajímají hlášky lidí, o kterých netuším, kdo jsou. Někdy se taky stává, že autorovi vůbec nic neříká ochrana soukromí, a ti hláškující chudáci ani nemají nijak pozměněný jména. (To je úplně nejvíc vidět, když se tam ti lidi jmenujou třeba Terka M. a Terka B., místo aby je autor pojmenoval třeba Emma a Linda nebo jim dal nějakou zábavnou přezdívku.) Jasně, ono to není takový porušení soukromí, když tam ten autor nedá i příjmení, ale představte si tu situaci, že jste třeba na střední a najednou zjistíte, že někdo z vašich spolužáků je populární na sociálních sítích proto, že tam bez vašeho svolení dává vaše hlášky. Mně osobně by to vadilo. Přece jenom, i ta hláška je (většinou) výtvor dané osoby, tudíž je to jejich intelektuální vlastnictví, a dávat to bez jejich vědomí na internet je trochu zlý.

*povzdech* A samozřejmě jsou tu názorový pseudo-knihy, jako je tahle. Long story short - pokud chcete long story long, čeká na vás v kapitole o plagiátorství - jsem jednoho krásnýho dne našla takovou jako stěžovací knížku, a řekla jsem si, že to třeba bude zajímavý počtení. Jenže co se nestalo. Už asi u druhý kapitoly jsem si všimla, že je to až podezřele podobný tomu, co píšu já. Seriózně, byla tam stejná osnova, a dokonce jsem narazila na asi dvě skoro stejný věty. Byla jsem z toho naprosto v šoku. Ale to úplně nejhorší na tom je, že nejspíš nebudu jedinej autor názorovejch pseudo-knih, od koho jinej autor jiný názorový pseudo-knihy ukradl materiál. Kromě svého případu nemám žádný přímý důkaz plagiátorství ve stěžovací si komunitě, jestli tomu tak můžu říkat, ale já už jsem těch knížek přečetla fakt hodně, a někdy mě hodně zaráželo, jak moc jsou si někdy podobný. Ano, může to bejt náhoda, případy takzvaného paralelního myšlení se stávají, ale zdůraznit to musím. Ne, nejsou žádný autorský práva na diskusi témat, takže když třeba někdo před váma udělal v jejich knize kapitolu o historických románech, není to tak, že vy byste teď nesměli, ale pokud vás cizí knížka inspirovala do takový míry, že chcete použít úplně stejný body nebo dokonce i věty, je vaše povinnost dát autorovi v příslušný kapitole credit, a ideálně se ho i zeptat, jestli můžete ten materiál použít.

Protože jsem na začátku kapitoly řekla, že humor je subjektivní, nebudu tu nijak detailně rozebírat, co je a není vtipný, ale věřte mi, když vám řeknu, že se to dá studovat a naučit. Jo, i když je humor subjektivní, existujou určitá pravidla, která sice nemusí platit bezpodmínečně, ale jako autorům vám můžou pomoct. Možná některá z nich podvědomě znáte, třeba Pravidlo tří, který se týká vytváření vzorců a říká, že je vtipnější, když se řekne, že postava nesnáší nespravedlnost, předsudky a svoje vlastní ponožky, než kdyby řekla jenom nespravedlnost a ponožky. Ale možná bude lepší, když si ho vyhledáte sami, protože bych na jeho vysvětlení potřebovala víc prostoru, než poslední odstavec kapitoly. Celkově si, jako obvykle, myslím, že sami sobě i svým čtenářům pomůžete, když si vyhledáte, jak správně tvořit vtipy a komický situace. Není na tom vůbec nic zahanbujícího, ani to neznamená, že nejste přirozeně vtipnej člověk, protože si to musíte vyhledat, ale myslm, že když se začnete zajímat o strukturu vtipů a komických situací, budete jednoduše tvořit ještě lepší komický scény, než teď.

Peace out,

Hermione Weasley