časté věci na wattpadu

94. Úmysl autora VS výklad čtenářů

Píše se rok 1729. Irsko, které nemá autonomii, je přelidněné, probíhá v něm hladomor, a Anglie, pod jejíž nadvládou Irsko je, mu nejen neposkytuje humanitární pomoc, ale aktivně udržuje systém, ve kterém obyvatelé Irska trpí. Co víc, tyto problémy jsou anglickou šlechtou naprosto ingorovány, a Jonathan Swift, autor knihy Gulliverovy cesty, se naštve. Ve snaze dostat kažodenní nesnáze Irů do veřejného povědomí a zesměšnit lhostejnost, kterou vůči nim anglická aristokracie má, píše satirickou esej s názvem A Modest Proposal (česky Skromný návrh). Hlavním předmětem eseje je, že chudí rodiče z Irska by měli prodávat své děti aristokratům, kteří budou koupené děti jíst. A co se nestalo. Esej opravdu přilákla pozornost veřejnosti, jejíž velká část si ale neuvědomila, že jde o satiru, vzala Swiftova slova naprosto vážně a byla zděšena. Na konci toho všeho se Jonathanu Swiftovi přece jenom podařilo upozornit na nespravedlnost, ale trochu jinak, než zamýšlel.

Když jsme si tady trochu nastínili tón kapitoly tím velmi zjednodušeným odstavcem o eseji, kterou byste si určitě měli přečíst celou, protože je hodnotná a nevztahujou se na ni autorský práva, takže si ji v pohodě někde stáhnete, řekneme si některý věci na rovinu. Jakkoliv se nám to jako autorům nemusí líbit, vždycky se může stát, že si naše publikum něco vyloží jinak, než jsme zamýšleli. Fakt, člověk může klidně něco začít psát s úmyslem, že chce, aby bylo všechno všem naprosto jasný, a stejně si to někdo vyloží jinak - typický příklad je, že autor používá specifická slova, protože chce všechno vystihnout co nejpřesněji (třeba "srdceryvný" místo "smutný") a čtenář si z toho odnese to, že má autor nos nahoru, protože používá složitý slova.

Tím nechci říct, že všichni čtenáři jsou nechápající idioti, ale chci zdůraznit, že mylné výklady díla často nejsou ani v nejmenším chyba autora. (Můžou bejt, ale to předbíhám.) Interpretace díla prostě někdy dopadá jako ta jedna scéna z Arrested Development, kde Nevim-jak-se-jmenuje najde v lednici pytlík s nápisem DEAD DOVE, DO NOT EAT, pytlík (ve kterým je skutečně mrtvej holub) otevře a...

, ze který se zrodil legendární meme, stejnojmenný tag často používaný na AO3, když dané dílo obsahuje kontroverzní témata, a celkově tak slavnej fenomén, že jsem vám tu scénu zpaměti popsala, přestože jsem v životě neviděla Arrested Development. Prostě a jednoduše, občas se stane, že jakkoliv se jako autor snažíte, píšete varování a dáváte si záležet, abyste své myšlenky vysvětlili, někdo si je zákonitě vyloží jinak.

Zároveň chci poukázat na to, že interpretace čtenářů, které se nemusí nutně shodovat s tím, co je v díle přímo napsáno, bychom jako autoři nemuseli nutně brát jako nějaký zlo, který si může vycucat z prstu jenom ten největší dement, kterej naše dílo vůbec nechápe. Někdy se opravdu stane, že autor něco napíše a čtenář, který má nutně jiný úhel pohledu a jiné zkušenosti, si to přebere trochu po svém, a třeba si na základě těch svých názorů a zkušeností spojí dva body a vyjde mu, že by třeba dávalo smysl, kdyby tyhle postavy byli sourozenci, nebo kdyby tahle postava měla bipolární poruchu, nebo kdyby chryzantémy symbolizovaly osamělost. Pokud jste autor a všimnete si, že někdo z vašich čtenářů se vás ptá na otázky nebo vytváří teorie, které jste při psaní nezamýšleli jako možnou interpretaci, zkuste se chovat lidsky. Já vím, že většina z vás tu jsou rozumní lidi, ale mám potřebu připomenout, že je naprosto strašný chovat se ke čtenářům zle proto, že si něco vyložili jinak, než vy. Nemusíte je hned shazovat a říkat, že je jejich názor naprostá blbost - i když si třeba reálně myslíte, že je to blbost, jde to artikulovat mnohem líp, a nemusíte všechno říkat na rovinu.

Pokud píšete (nebo jakkoliv tvoříte) už nějakej ten pátek, určitě ale máte zkušenost i s tím, že vám vaše publikum nesděluje jenom naprosto náhodné názory, se kterými jako autor nesouhlasíte. Někdy třeba vidíte nějakou zpětnou vazbu a řeknete si: "Sakra, proč mě tohle nenapadlo dřív?" Občas vám třeba přijde, že ta myšlenka je až moc dobrá, abyste ji do příběhu nezapojili, ale už to přece máte rozepsaný, už je moc pozdě to změnit, že jo? Nemusí být. Pokusím se omezit své narážky, takže vám řeknu jen to, že když jedna z nejpopulárnějších frančíz na světě, která má svou vlastní sekci v Disneylandu, dokázala za pochodu inkorporovat úplně novou, šíleně zajímavou a v současnosti i šíleně ikonickou dynamiku postav, jejíž odhalení bylo asi největším dějovým zvratem od vzniku filmu Psycho, dokážete to i vy. Pokud to zvládnete zapojit smysluplně.

(Jak se nový nápad zapojuje smysluplně? Nemám ponětí, jak vám poradit obecně, protože vaše hypotetický příběhy, do kterejch hypoteticky zasahujete v průběhu psaní, jsou šíleně odlišný. Ale tak nějak vás můžu navést, abyste se pokusili docílit toho, že ten nový koncept nepřijde odnikud. Pokud se třeba chystáte odhalit, že postavy jsou sourozenci, zkuste předtím tak jako po troškách předložit čtenářům informace, že třeba jeden z nich byl adoptovaný nebo třeba že vypadají podobně, prostě něco, co by tomu nasvědčovalo. A jak jsme si už řekli dřív, nemáte žádnou povinnost zapojovat do svých děl cizí návrhy, je to čistě na vás.)

Pak se taky stává. že autoři podnikají určité nekalé praktiky, jako že čtenáře naschvál zavedou na tu nejfalešnější z falešných stop (viz queerbaiting) nebo že si prostě nezjistí dost informací a jejich dílo má pak ne úplně dobré implikace (viz předměty většiny mých rozborů). Vsadím se, že jste si tu všichni minimálně vědomí toho, že existuje film Jaws (neboli Čelisti) o zabijáckém žralokovi, který terorizuje pobřeží a útočí na lidi. Ten film byl, mimochodem, založený na knize, a jak její autor, Peter Benchley, tak režisér filmového zpracování, Steven Spielberg, se od doby jeho vzniku omluvili, že to vůbec vytvořili, protože film Jaws měl neskutečně špatný vliv na to, jak negativně spousta lidí vnímá žraloky. Což je větší průšvih, než by se mohlo zdát, protože žraloci jsou bohužel ve velké míře loveni, v důsledku toho je spousta druhů žraloků na červených seznamech, ale programy a kampaně na jejich ochranu nejsou zdaleka tak viditelné jako programy na ochranu jiných druhů, protože velké množství lidí má ke žralokům špatný vztah a vidí je jako krvelačná monstra, částečně kvůli jednomu populárnímu filmu.

Věřte mi, že vždycky, když jsem se v nějakým rozboru šíleně naštvala proto, že autor v příběhu šířil mylné informace nebo si nezjistil, jak přistupovat k citlivým tématům, nebylo to jen tak pro srandu králíkům. Média totiž mají hrozně velký dopad na to, jak jako společnost vidíme určité jevy a situace. Není to jenom film Jaws - třeba poté, co vyšel film Scream, kde vrah telefonuje své budoucí oběti, se drasticky zvýšilo používání služby Caller ID, která zobrazuje číslo volajícího. Nebo třeba když skončil seriál Grafity Falls, kde má jedna z hlavních postav obskurní a staromódní jméno Mabel, začalo se dané jméno častěji používat. A jasně, že nějaká kniha na Wattpadu nemá stejnej impakt, jako filmy slavnejch režisérů nebo seriály, který udělaly revoluci ve svým žánru, ale tady jde o princip. Nedělám si p*del, když říkám, že se musíme naučit zjišťovat, jestli předáváme dál správné informace a jestli způsob, kterým určitá témata zpracováváme, nemůže nikoho zranit, protože z naší nedbalosti se snadno může vyklubat velkej prů*er.

Ano, to je podle mě ten správný přístup - zjistit si, jak o složitějších tématech psát fakticky správně, pochopitelně a eticky. Znovu, nechci tu pomlouvat ani shazovat čtenáře, ale víte co. Někdy se prostě stane, že vaše dílo bude konzumovat někdo, kdo vás nepochopí, a to vy jako autor neovivníte. Šlo by proti umění jako takovýmu, kdybychom se kvůli tomu vzdali a přestali psát určité typy příběhů, jako je satira, nebo o určitých tématech, jako třeba mentální zdraví, protože se bojíme, že se někde objeví hypotetické publikum, které si naše myšlenky vyloží špatně. Ne, videohry fakt nezpůsobujou násilí a ne, pokud autor píše o vrazích, nedělá to z něj špatného člověka. Hlavní ale je, aby si byl autor vědom toho, o čem píše, a aby si podle toho dohledal informace.

Na závěr nezbývá, než říct, že se těším, až někdo zákonitě špatně pochopí tuhle kapitolu (Pro jistotu ještě jednou, nemyslím si, že čtenáři jsou natvrdlí, a vás jako čtenáře zbožňuju.), a parafrázovat jeden z mých oblíbených výroků - percepce ostatních nejsou realita, realita je realita.

Peace out,

Hermione Weasley