Po delší pauze jsem se rozhodla znovu přihlásit na Wattpad, a abych byla naprosto upřímná, občas jsem se nestačila divit. Klišé, pravopisné chyby, všude samý bad boy a good girl, a ani to vyhledávání tu nefunguje. V takové situaci můžete udělat dvě...
V inboxu mám podezřele moc novejch zpráv, takže je docela možný, že si mě konečně našla FBI za to, jak jsem odhalila tajemství vesmíru v osmnáctý kapitole.
Ale pojďme rychle k tématu. Komentáře známe bez vyjímky všichni. (I když ne všichni asi mají na to, aby je používali. Heh.) Jejich existence je z většiny skvělá a užitečná, protože koho by nepotěšilo, že vám někdo říká, jak moc cool je váš příběh a jak hezky píšete nebo když vám tam někdo dobře a mile poradí, co by se dalo zlepšit, nebo když v nich s dalšíma lidma rozjedete celou filosofickou debatu. Ale nejednou jsem se setkala s jedním takovým problémem.
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
(Jen tak pro vaši radost, tenhle komentář jsem psala tak v roce 2018 o autorce, jejíž jméno nemůžu vyslovit. Však víte, co napsala takovej ten populární táborovej příběh.) Na jednu stranu, co já vím. Třeba mají ti autoři, co zásadně neodpovídají na komentáře, šílenou úzkost nebo hrozně málo času nebo mají u knih tolik komentářů, že to prostě nestíhají, nebo ta kniha byla psaná tak před šesti lety a autor se už posunul dál, ale neměl to srdce ji smazat, nebo si nějakýho komentáře nevšimnou, nebo prostě a jednoduše neví, co na to sakra odpovědět. Všechno tohle je naprosto pochopitelný. Na druhou stranu, nepřijde vám taky trochu zlý, když ten autor ze zásady vůbec neodpovídá na komentáře? (Tím spíš, když se komentující člověk autora na něco ptá.) Věřte, nebo ne, ale ty odpovědi dělají čtenářům radost. Někdy po duši pohladí i nějaká naprosto basic odpověď, která trvá napsat tři vteřiny, jako "děkuju" nebo "to mě těší".
Pak je tu druhá stránka mince. Jsou komentáře, na který mají autoři plný právo neodpovídat a klidně je i mazat, protože někteří komentující si musí uvědomit, že za tou druhou obrazovkou sedí taky člověk. Není v pohodě komentovat jakýkoliv hate, chovat se hnusně k autorovi nebo k dalším lidem v komentářích, to je doufám všem jasný. Ale komentující si i musí uvědomit jednu sladkou věc, o který jsem už trochu mluvila ve dvojdílu o fanfikcích.
Parasociální vztah je situace mezi dvěma lidmi, kdy jeden zná prezenci a dílo toho druhého, zatímco ten druhý si je naprosto minimálně vědomý toho, že ten první existuje. Mezi parasociální vztahy z většiny spadá i vztah autora a komentujícího na Wattpadu. Což je věc, kterou si často neuvědomíte, dokud nejste v roli toho autora. Když čteme příběh, často nám může připadat, že vidíme autorovi do duše. Že nás chápe, že cítí některý věci stejně, jako my. Že je hrozně fajn osoba, se kterou se chceme kámošit. Jenže se s autorem doopravdy nekámošíme. Samozřejmě se může stát, že vztah začne jako parasociální a postupně se z něj vyvine skutečný přátelství, možná i romantický vztah, ale tohle všechno je o komunikaci. Přátelé jste ve chvíli, kdy to tak cítí obě strany. Takže pokud s autorem přátelé nejste, jsou věci, který byste jim psát neměli.
Není v pohodě na autora z ničeho nic vychrlit několik odstavců o vašem traumatu. Není v pohodě neustále autorovi psát, ať napíše tohle a tohle, a nepřestat, dokud to autor neudělá. (Protože opět, autoři jsou lidi, ne jenom stroje na psaní, a je čistě na nich, jestli vaše nápady do díla zapracujou nebo ne.) Není v pohodě používat komentáře stejným způsobem, jako nějakou chatovací aplikaci a psát tam autorovi každou irelevantní věc, která vás zrovna napadne. Není v pohodě po autorovi příběhu chtít, ať vám pomůže řešit vaše životní problémy. Já vím, že se to tak nezdá, protože díky internetu máme k sobě všichni tak jako blíž, ale ten autor má pořád nějaký hranice. Když si jdete koupit kafe, taky těm chudákům, co vám ho připravujou, neříkáte bez výzvy celý svůj životní příběh, nebo jo? Nic z tohohle nemyslím ani trochu ve zlým a osobně jsem neskutečně ráda, když mi věci komentujete, ale už se mi stalo, že jsem v nich narazila na věci, u kterých si říkám, že mi vůbec nepřísluší je vědět a žádná moje reakce není v týhle situaci na místě.
Další věc je, že sice líbám ruce týmu vývojářů z Wattpadu, že přidali možnost reagovat na komentáře srdíčkama, což je naprosto skvělý a ikonický. Ale pořád si na tom dokážu najít nějakej nitpick, totiž to, že se - narozdíl třeba od Youtube nebo Instagramu - nedozvíte, když vám na komentář dal like ten autor. Ale ještě víc frustrující je, že tu komentáře nejdou editovat. Nejednou se mi stalo, že jsem něco psala, když jsem byla tak trochu mimo, pak jsem to zveřejnila, ale najednou mi došlo, že jsem nedokončila myšlenku nebo udělala nějakej překlep. To se mi stalo i v tom komentáři, kterej jsem screenshotla a dala o pár odstavců výš. U tý knihy visí už asi dva roky, a spolu s ním i nádherné nové slovo "dosz".
Ale ať si pořád jenom nestěžuju, pojďme si užít taky trochu srandy. Chápu, že ne každý z nás pracuje na IT a všem asi chvíli trvá, než si na to, jak ten náš Wáťa vlastně funguje, trochu zvyknou, ale já z celýho srdce miluju všechny mimoně (řečeno s láskou), co netuší, že taková ta divná šedá šipka znamená "odpovědět na komentář". Zůstaňte silní a ikoničtí.
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Oops! Bu görüntü içerik kurallarımıza uymuyor. Yayımlamaya devam etmek için görüntüyü kaldırmayı ya da başka bir görüntü yüklemeyi deneyin.
Co říct na závěř? Jestli náhodou budete číst nějakou knihu a uvidíte tam komentář ode mě, který je starší, než dva roky, a nezasmějete se u něj, předpokládejte, že mě v tu dobu posedl démon a není to mé pravé já. Jesti tuhle "knihu" čtete od začátku, tak pravděpodobně víte, že komentář mě potěší asi tisíckrát víc, než vote. Jestli něco píšete a v životě jste neodpověděli na komentář, shame on you, koukejte to napravit. A když nějakou knihu komentujete, zkuste se chovat lidsky.
