časté věci na wattpadu

97. Zakončení příběhu

Tak zaprvý, chvíli tady nejsem a Wattislav zruší feature soukromejch zpráv? Wowzers. Chápu, že to asi bylo myšlený jako opatření proti šikaně a shady interakcím, ale zároveň je to fakt nevýhodný. Osobně bych bez soukromejch zpráv byla ve spoustě situací úplně v háji, takže R.I.P., druhá největší wattpadová ztráta roku 2024. (Ta první bude samozřejmě ukončení týhle knihy, že jo, protože já přísahám, že už mám nachystaný jenom dvě kapitoly, který do léta ale opravdu vydám. Ve hře byla původně ještě tajná extra kapitola o adaptacích, což je předmět, o kterým bych hrozně ráda mluvila, ale asi si to nechám na nějakej svůj budoucí Ted Talk nebo něco protože se to Wattpadu úplně netýká a dost možná bych tam z většiny jenom trashovala film Anyone But You.)

Jak už to tak bývá, nemůžu vám poradit, jak zakončit vaše příběhy, protože je neznám a o tom byste měli rozhodovat jen vy sami, ale postupně si tu chci projít různé typy zakončení, které autoři svým příběhům dávají. Nemám v úmyslu si je tady prostě rozdělit na "dobré", "špatné" a "otevřené", protože konce jsou mnohem komplikovanější, než nějaký tři škatulky.

Rozbořením těch škatulek bych asi ráda začala. Dovolím si vrátit se svým strojem času do roku 2014 a parafrázovat vám jeden z mnoha populárních citátů Johna Greena, že konec není buď úplně dobrý nebo to není úplně konec. Jakkoliv cheesy to je, řekla bych, že je na tom dost pravdy. (A platí to i obráceně pokud mluvíme o špatném konci.) Samozřejmě po vás nechci, abyste psali nějaký eticky morálně šedý, komplikovaný zakončení v pohádce o akvarijní rybičce, ale myslím, že ani pohádky o akvarijních rybičkách ani ty nejdepresivnější z nihilistických kreativních počinů tu většina z nás nepíše. Bylo by vhodný, kdyby tón zakončení příběhu dával smysl vzhledem k jeho zbytku.

Což je důvod, proč vždycky syčím a prskám jako kočka, když nějaký horor nebo jiný temný, intenzivní příběh, kde v průběhu spousta postav zemře a další spousta postav zažívá újmy na fyzickém i psychickém zdraví, skončí ve stylu: "Wahoo, zlo bylo poraženo, pojďme uspořádat jednu velkou party!" Um, takže na tom všem, co jste ztratili, vůbec nezáleželo, když nad tím teď jenom mávnete rukou a jdete na party? V některých typech příběhů si prostě myslím, že ten superpozitivní konec jako z Disney animáků na místě prostě není, takže by postavy měly třeba dát nějak najevo, jak moc jim chybí jejich mrtví přátelé (konec není úplně šťastný) nebo by to tou velkou party nemělo skončit a měl by následovat skutečný závěr, kde všechno to trauma a špatný věci vyplavou na povrch (není to úplně konec).

Teď si pojďme spěšně prolítnout pár specifických zakončení, o kterých jsem mluvila dřív, ale nepřijdou mi jako dobrej nápad do takový míry, že to musím zdůraznit. Když zakončíte příběh tím, že to všechno byl jenom  sen, dosáhnete tím jedině toho, že ukážete svým fanouškům maximální úroveň disrespektu. (A to není dobrý.)

Není dobrý ani když se k určitý postavě ostatní chovají celou dobu disproporčně hnusně, v průběhu příběhu si neprojdou žádným Redemption Arcem, kde by se naučili být lepším člověkem, ale stejně je jim odpuštěno a ze všeho vyváznou naprosto bez následků, ne-li dokonce jako hrdinové. Pardon, ale tohle je nejen nesmyslný, ale může to mít i velkej negativní přesah do reálnýho života. Od obětí domácího násilí, šikany nebo jiných forem útlaku je už tak často očekáváno, že "prostě mají bejt ten lepší člověk" a přes celou situaci, která na nich nechala příšerný následky, se prostě přenést a neřešit to, nebo dokonce pokračovat v běžném soužití s tím, kdo jim to utrpení způsobil. To je naprosto hnusnej a ignorantskej přístup, kterej může přispět k prohloubení traumatu oběti, a v žádným případě mi nepřijde správný, aby ho fikce nějak propagovala. A k tomu bychom měli brát jako normální, že když něco pokazíme, tak se omluvíme a pokusíme se to napravit, a ne, že jenom čekáme, až nám ta ublížená strana odpustí.