I love psycho boy

Načapán a Si v Pořádku!?

Zvednu se a jdu po pachu.

Du za ním.

Dojdu k nějakému pokoji.

,,Tady je?"

„Jo."

Otevřu.

Byl tam, ale ne sám.

No to si děláš srandu.

To byl divný pohled.

,,Em nebudem rušit." Řeknu a zase zavřu.

„Pořád ho chceš odvést?" Po tom co sme viděli.... Nečekal jsem to.

,,Záleží na něm.. "

„Chápu."

,,Hm.."

„Co?"

,,Nic."

„Dělej."

,,Smůla."

„Proč?"

,,Proto."

„Tak z tebe vyšukám duši jestli mi to neřekneš." Zavrčím a zmáčknu mu prdelku.

,,Není co říct."

„Fajn. Tak počkáme na něj a pojedem a založíme ti kliniku a já gang a je to. Aspoň budu mít přehled ovšem. Stejně musím chytit bratra.“

,,Ts fajn.."

Šli jsem zatím do auta.

,,Chceš kafe?"

„Radši krev. Jenže ty dva blbci ji měli od pohledu odpornou.“

Povzdechnu si a říznu se do ruky.

„Ale já neřekl ať to děláš.“ Koukám na něj vyjukaně.

,,Hodláš se napít nebo jsem se řízl zbytečně?"

Hned sem se přisál a trošku se napil. Pak jsem mu ránu olízl. „Děkuji.“

,,Jak dlouho myslíš, že jim to  bude trvat?"

„Nevím, ale podle všeho budem muset vzít i jeho.“

,,Možná."

„Možná?“

,,Jo možná."

„Ale proč?“

,,Nevím jestli mi dovolí odvést oba."

„Tak jim upravým vzpomínky. Klídek.“

,,Fajn.. "

„Tak vidíš.“

,,Dáme jim ještě tak půl hodiny, pak je vyzvedneme co ty na to?''

„Oki. Ale nevím co chceš během té doby dělat.“

,,Můžeme se projít."

„Jak chceš.“ Na to na něj čekám venku.

Vylezu z auta, které následně zamknu.

„Kam chceš jít?“

,,Do kostela." Řeknu ironicky.

„Zapomeň, nejdu jinak ho podpálím! Takové ohavné stavby!“

,,Klid deme na hřbitov."

Na to se usměju a jdu za ním.

,,Jen cestou koupím kytky."

„Na co?“

,,Pro Rikiho."

„To je kdo?“

,,Můj snoubenec." Řeknu a pokračuju v cestě do květinářství.

Zarazil jsem. On měl snoubence?

,,Teda alespoň jím byl než se zabil.." Řeknu krapet zklamaně a vejdu do květinářství.

Riki, Daikiho snoubenec po smrti.

Počkám na něj venku. „Co se stalo?“

Koupil jsem mu bílé lilie, ty měl vždycky rád.. ,,Spáchal sebevraždu, víc vědět nepotřebuješ." Řeknu a vydám se na hřbitov.

Bylo mi ho více líto.... To bude část vzpomínek, kam se nemůžu dostat.

,,Asi ti teď přijdu k smíchu co?"

„Ne. Já sám někdy chodím za osobou co nikdy už neuvidím.“

,,Zvláštní.. "

„Co?“

,,Myslel jsem, že tobě jsou všichni ukradení."

„On byl jiný než kdokoliv jiný. Měl se stát démonem..... Jenže... To je jedno. Docela mi ho připomínáš. Si totiž taky jiný.“

,,Aha..."

Nevím kam přesně jdem a chce se mi už spát.

,,V pohodě?" Zeptám se, když tam dorazíme.

„Jo jasně.“

,,Dobře.. "

Najednou jsem sebou sekl.

,,Vážně si v pohodě?"

Nevnímal jsem a padal jsem k zemi.

Chytil jsem ho ještě než dopadl na zem a posadil ho na lavičku.