I love psycho boy

Hladové oči

Písnička povinná a anime doporučuju😜😈

,,Jak to?"

„Nevím." Najednou uvidím slabší záři a Haikiho hlava zmizí. A já... Uvidím?

,,Co to máš s očima ?" Zeptám se zmateně a ti tři od něj o krok ustoupí.

„Co s nima mám?" Nechápu... „Haiky, co to máš s očima!" Všimnu si, že je slepý!

Odvedu ho do koupelny a ukážu na jeho odraz v zrcadle.

Málem mě kleplo... Já mám hadí oči!

,,Si v pořádku ?"

„Ne... Já mám hadí oči a Haiky je slepej...." Šel jsem k němu a udělal něco jako výměnu. „Sice nevidím Haiki, ale já si oči výléčím. Ano?" Hned se ke mě přivinul a dal mi takovou hadí pusu na tvář.

Nakonec jsem si šel vzít něco k jídlu, abych ho nenaštval.

Začam jsem si léčit oči až sem usnul.

Potom jsem se vrátil k němu a lehl si vedle něj.

Objal jsem ho.

Přitulit jsem se k němu a po chvilce usl.

Spali jsme v obětí a vím, že s Haikim si k nám vlezli.

Bylo příjemné takhle spát...

Za chvíli bych měl mít zrak..

Po pár hodinách už jsem se probudil.

Nechtěl jsem vstávat, navíc na mě lažela snad tuna nebo slon!

Naštěstí se všichni tulili k němu, takže jsem se celkem snadno dostal z postele.

Otvřel jsem oči. Viděl jsem. „Ehm... Lásko?"

,,No ?'

„Pomoooc."

Povzdechnu si. ,,Tak to už by stačilo, slezte z něj." Řeknu přísně a oni slezou.

„Děkuju." Vstanu a jdu za ním.

,,Vše v pořádku ?"

„Ano."

,,Alespoň, že tak."

Obejmu ho a políbí.

Zapojím se.

Pohladím ho po bříšku.

Ti tři mezitím odejdou.

„Jak ses vyspal?"

,,No neslyšel jsem tvého bratra, takže skvěle. Co ty?"

„Výtečně. A co malýmu?" Kleknu si, odhrnu mu tričko a políbím ho na bříško.

,,Mělo by být v pořádku."

„To rád slyším."

,,Jsem rád, že si vzhůru."

„Zvládli jste to tady?"

,,Jo."

„Jsem na vás pyšný."

,,Zas tak závislí na tobě nejsme, abys věděl."

„Vím, ale mám o vás strach."

,,Však mi o tebe taky."

Usměju se a jdu s ním do kuchyně.

,,Ale jestli se to ještě jednou stane nepřej si mě. "

„Já za to nemůžu.... A neboj, slibuji nebo pokusím se o to." Políbím ho na tvář a sedneme se do kuchyně.

,,Dobře."

„Udělám palačinky."

,,Ty umíš vařit ? Od kdy?"

„Tak palačinky umí každý." Zasměju se.

,,Já ne." Řekne Lou.

„Tak pojď sem, naučím tě je. Jsou jednoduché. Jinak bych to nedělal." Snad nepodpálíme kuchyň....

Sleduju je. No snad to neskončí požárem...

„Tak jo mouku hladkou máš?" „Ano." „Mléko?" „Ano." „Vajíčka a vanilkový cukr?" „Ano a i obyč cukr." „Tak vyndej mísu a jdem na to." Co vám budu povídát..... Zmazali jsme celou kuchyň a nejen ji.... Ještě jsme si s tím začali bitvu a nevím.... Asi nás sem už nepustí....

,,Takže od teď vařím jen já."

„Ale no taaak mamii." Zakňučí Lou. „Ale palačinky máme." Zazubím se a dám k tomu marmeládu. „A kuchyň jsme nepodpálili." Zazubí se Lou.

Povzdechnu si. ,,Fajn, když to uklidíte můžete občas vařit."

Lou se zaradoval a já objal svého miláčka.

,,Seš celej od mouky." Řeknu a odstrčím ho.