I love psycho boy

Přeměna

Za chvilku to bylo a ona se přeměnila. Jak sem říkal byla roztomilá. Vlasy jí zbělali, sem tam měla růžovo fialový melír, zakroucené rohy, ocas a krásná malá (zatím, do hodiny by měli vyrůst) křídla. A i oči se jí změnili. Jedno modré a druhé tyrkisové. „Podívej se do zrcadla.“ Běžela a radostí zapištěla.

Sia po přeměně

,,Co se stalo?" Zeptám se ho, když se ozve fakt divný zapištění.

Jdem za nima a ona na ně skočí.

Okamžitě na ni namířím zbraní. ,,Kdo to je?!"

Jen se zazubí a hupsne k němu. „Pane doktoreeee to jsem já! Že jsem roztomilá!“ Začnu se smát.

,,Roztomile šílená." Řeknu nakonec a odložím zbraň.

„Je to vlastně odraz její duše.“ Řeknu. „Pozor na křídla, ještě jí tak 3-4 h porostou, budou menší než moje a budem trénovat ať se dokážeš přeměnit.“ Řeknu poslední větu přísně.

,,To zní zajímavě..“

„Jak říkam i ty Lou nebo... Jak se jmenuješ?“

,,Jeho na demona měnit nebudeš."

„Když bude chtít tak klidně a démonem čistě není, dokud nepovíším já tak ani ona. Je něco jako můj služebník. Démon bude můj budoucí partner.... Jestli bude chtít....“ Zamručím poslední větu a jdu červenej ven.

Takže on si už plánuje budoucího partnera jo?!

Usliším naštvaně někoho oddychovat za mnou... Poprvé se bojím otočit.

Jednoho dne ho fakt přerazím. Nebo rovnou zabiju!

Otočím se a tam stáli všichni tři... „Co se stalo?“ „Pane, myslel ste našeho doktora?“ Tak o to jim jde. „Koho asi jiného?“ Hned na mě radostně skočili a ječeli, kdy bude svatba a tak dále. „Daiki, Haiky! Pomoooc!“ Oni mě i lochtali!

,,Ty sis je přivolal. Vyřiď si to sám." Řeknu a du do kuchyně nachystat něco k jídlu.

„Oni za mnou přišli sami! Já si vzal!jen Siu a Lou a toho druhého kvůli tobě! Je to přesila pomoc!“ Vydám se smíchem za ním a Haiky odtáhne jednoho, co neznám jméno.

,,Nezájem."

Sia si skočila na něj, ale neodhadla to a proletěli stěnou. „Sio opatrně, ještě svoji sílu neovládáš!“ Začne se smát. „Konečně mám rodinu.“ Usměje se a začínají jí padaj slzyčky.

Au... ,,Zklidni se." Napomenu ji.

Ta ho jen obejme i svými většími křídli, směje se a brečí. My k nim dojdem a hned nás taky obejme. „Ale jen my dva jsme nesmrtelní.... Co bude až tu nebudou.“ Začne více plakat. „Znám ten pocit.... Shhhh.“

,,Bude to v pořádku ano?" Usměju se na ni. ,,Lou běžte s ní na chvilku do ložnice ano?" Řeknu a oni odejdou. ,,Takže rodina jo?" Zeptám se chladně.

Já se zvedl a odešel k futrům. „Jestli ti to vadí. Odejdu i s ní. Ale až po tom co ho zabiju.“ Řeknu hlasem co se snažím zakrýt svou bolest.

Zarazím se.  ,,Takhle jsem to nemyslel.."

„A jak?“ Nemám sílu se hádat.

,,Prostě to je celé až moc rychlé."

„Aha.... No jdu s ní před dům trénovat.“ Řeknu jakoby nic a jdu ven. Jí zavolám.

,,Dobře." Řeknu a du už konečně nachystat něco k jídlu.

Cvičili jsme dlouho. Až padla na zem.