Mrtví nic nepoví✔

0. Kouř bez ohně

Až na vojáky na stráži, celý hrad spal. Tedy, měl spát. Osmiletá princezna Hasiery a její stejně stará služebná byly vzhůru a hrály si u Jejího malého Veličenstva v pokoji. Princezna si se svou služebnou hrála velmi často. Kvůli tomu stejně často získávala kritiku od svého staršího bratra, své starší sestry a samozřejmě od rodičů, vychovatelek, učitelů a celého královského dvora. Princezně to ale bylo jedno. Vždy, když ji někdo pokáral, utíkala do svého pokoje a rozházela všechny své věci. Ne, že by byla vzteklá, ale byla to jediná možnost, jak k sobě zavolat svou služebnou. Hned jak přišla, spolu uklidily ten nepořádek a během toho si hrály. Dnes si spolu hrály dlouho do noci. Služebná se už chtěla omluvit, že bude muset odejit, aby ráno byla schopná vstát a pomáhat matce v královské kuchyni. Její omluvu předstihla rána. Obě dívky zpozorněly. Služebná si myslela, že jde někdo princeznu zkontrolovat.

„Půjdu se podívat, co se děje."

„Ne, počkej tady, bojím se. Hele," Dívka ukázala z okna. Tmavou nocí se šířil šedý kouř. Jen louče ho osvětlovaly. „ale oheň nikde nevidím."

„Podívám se na chodbu a hned jsem zpátky."

„Ne, musíme se schovat!" přikázala tiše dívka u okna a rozběhla se k tajným dveřím pro služebnictvo. Tudy se dnes služebná dostala princezně do pokoje, a nyní se zde obě schovají. Ať se u Písaře děje cokoliv.

„Jenom se podívám, nic se nestane. Venku jsou stráže." Holčička pootevřela masivní dveře a podívala se na domněle prázdnou chodbu. Pár metrů doleva zahlédla králova přítele a jeho pravou ruku Ordaina Boreanaza. V ruce třímal meč a z něj kapala krev. A mířil přímo k pokoji, kde byla princezna a její služebná. Dívka u dveří vypískla a zabouchla dveře.

„Honem, pojď se schovat!" Ani jedna z nich se nesnažila být potichu. Tušily, že to nemá cenu. Nevěděly, co se tu děje, ale obě teď chtěly být u svých rodičů.
Venku se ozval křik. Bojácnější z dívek otevřela dveře pro služebnictvo a popoháněla tu statečnější.

Kroky Ordaina se blížily. Ta statečnější věděla, že jestli nechá svou kamarádku čekat, obě budou mrtvé. Padnou rukou muže, kterému jejich král bezmezně věřil.

„Jdi napřed, doženu tě!" štěkla a podívala se za sebe. Dveře se pozvolna otevíraly.

„Ťuky, ťuk, princezno. Nespíte? Slyšel jsem pískot a to by se Vašemu otci nelíbilo." promluvil medovým hláskem. Ale ta statečnější si moc dobře vybavovala jeho zakrvácený meč. Venku křik sílil.

„Doženu tě." sykla ke své přítelkyni. Bojácná dívka zaváhala, ale udělala, jak ji kamarádka řekla. Rozběhla se chodbou. Okamžik na to slyšela cvaknutí dveří a zahalila ji nekonečná tma.

„Ale, ale, copak tu děláš?" Zaslechla Ordainův hlas. Zněl káravě.

„Proč máte v ruce ten meč? To je krev?" Dívka v tajné chodbě zatajila dech. Co se to u všech všudy dělo?

„Je mi to líto."

„Co je Vám líto?"

„Že to takto skončí," Dívka v chodbě tušila, co se stane. Chtěla přítelkyni pomoc, ale nemohla. Příliš se bála. „Nejsem zlý člověk. Jen potřebuji být králem, aby tato země mohla být lepší. A ty ses mi připletla do cesty. Odpusť." Okamžik na to se pokojem a chodbou rozlehla dutá rána.

×××

Ahojky!

Je sobota a jak jsem slíbila jsem tu i s novým příběhem. Doufám, že se vám bude líbit.

Máte tu jen tak na rozehřátí kapitolu o pěti stech slovech (pff, já vím, že to nic není, ale jen tak, aby se neřeklo - další kapitola má 2k slov, tak se máte na co těšit xD -)

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR