Po delší pauze jsem se rozhodla znovu přihlásit na Wattpad, a abych byla naprosto upřímná, občas jsem se nestačila divit. Klišé, pravopisné chyby, všude samý bad boy a good girl, a ani to vyhledávání tu nefunguje. V takové situaci můžete udělat dvě...
Důvod, proč mi tahle kapitola trvala déle, než obvykle, není proto, že mě unesli lidi od FBI poté, co jsem v minulé části odhalila tajemství vesmíru, ale proto, že mi trvalo patnáct životů se rozhodnout, kterou z předepsaných kapitol vydám jako první. A holy moly, jak se sakra stalo, že má tahle věc tolik hlasů a přečtení? Všem vám hrozně moc děkuju, že téhle "knize" věnujete nějakou pozornost, čtete, hlasujete a hlavně komentujete. Seriózně, komentáře dokážou mně, a bez pochyby i spoustě dalších autorů, udělat mnohem větší radost, než všechny přečtení a hlasy dohromady.
Ale dost už o komentářích. Spisovatelské návody, tipy nebo jakkoli to chcete nazývat, mají podle mě úplně opačnou energii, než tahle "kniha" a jí podobné. Zatímco já se snažím dávat tipy a poukazovat na kraviny, co se na Wattpadu vyskytují, hlavně s nadsázkou a dávkou sarkasmu (Aspoň do chvíle, než jde fakt do tuhýho a já musím zdůrazňovat, že fakt není v pohodě romantizovat věci jako zločiny proti lidskosti.), lidi, co píšou návody, jak psát lépe, to většinou myslí vážně.
Takhle. Oceňuju lidi, co si řekli, že budou pomáhat světu, a dali si s takovými knihami práci a třeba i vyhledávali nějaký metody, co doporučujou slavní autoři nebo tak něco. Ale na druhou stranu, nevím, jestli bych úplně důvěřovala všem takovým radám na Wattpadu. Pokud si třeba zaplatíte kurz psaní, tak určitě, může vám to neskutečně pomoct, protože vás právě učí profesionál. Jenže lidi, co se vás to snaží učit na Wattpadu, většinou prostě najdou nějakej článek o radách třeba Stephena Kinga nebo někoho, udělají velmi kreativní Ctrl+C a Ctrl+V a kopnou to do svojí knihy. Což, kromě toho, že je to plagiátorství, může způsobit spoustu neduhů.
Psaní je zajímavá věc, protože každý, kdo píše, má naprosto jiný styl psaní. A to je naprosto v pořádku, protože to je jedna z věcí, co dělá každou knihu unikátní. Navíc, postupem času se styl každého vyvíjí a mění. Prostě není žádný univerzální recept na to, jak dobře psát. A není žádný zaručený způsob, jak poradit všem. A když jste začínající spisovatel, vyvíjíte si svůj osobitý styl, a když najednou začnete vyznávat tyhle spisovatelské rady jako nové náboženství, může se stát, že si tím zničíte ten osobitý styl.
Ale je jedna věc, když někdo někomu radí, jak správně vyvíjet styl psaní, a úplně jiná věc je, když se vám random člověk na internetu snaží poradit, jaký vymyslet příběh. (Heh, zase si sama házím klacky pod nohy, co?)
Můj point je, že tyhle knihy s radami jsou mířené hlavně na začínající spisovatele. Jako přiznejme si, když máte za sebou šest a půl knihy a čtyřicet povídek, dostanete se do takové té pozice, kdy si říkáte: "Mně nikdo radit, jak správně psát, nemusí, jako já už mám vlastně dost zkušeností na vedení online kurzů," a nějakou knihu se spisovatelskými tipy necháte válet se v propadlišti wattpadových dějin, nebo se aspoň rozhodnete nechat si radit od profesionálů a lidí, kterým důvěřujete, a ne od random osob ve vašem elektronickým zařízení, co si chtějí nasbírat hodně hvězdiček. Ale když máte nápad a ještě jste nic nenapsali, je dost pravděpodobný, že budete chtít nějaký rady na začátek. A v tu chvíli na vás může vybafnout nějaký wattpadový všeználek, který vám řekne něco jako: "No, a v každém příběhu musí být hlavní postava, nejlepší kamarád, love interest, mentor a záporák uwu." Nebo nějakou podobnou radu, která se týká tý samotný stavby příběhu. Něco z toho se sice může docela hodit, mně třeba často pomáhá struktura známá jako The Hero's Journey, kterou slavně používá třeba Dan Harmon, ale byla tu s náma dřív, než ji někdo vůbec dokázal pojmenovat:
Oops! Această imagine nu respectă Ghidul de Conținut. Pentru a continua publicarea, te rugăm să înlături imaginea sau să încarci o altă imagine.
(Screenshot pochází z videa The Day Community Died od youtube kanálu Entertain The Elk.)
Ale všímáte si, jak jsem napsala, že mi to pomáhá "často" a ne "vždycky"? Seriózně, ne všechny moje příběhy, co jsem kdy napsala a napíšu, se striktně drží nějaký nalajnovaný struktury. The Hero's Journey je pro mě občas jenom záchytný bod, a jindy ji nepoužiju vůbec protože to prostě není nějaká univerzální kouzelná formule na psaní příběhů. Tím chci říct, že v příběhu prostě není žádná povinná struktura a povinný dějový body, který jako autor musíte následovat. Takový přemýšlení ve finále vaši kreativitu spíš pohřbí a řekne vám, že když váš nápad přirozeně neprobíhá tak a tak, je s ním, a tím pádem i s váma jakožto s kreativním myslitelem, něco špatně.
To samý platí u tý velmi reálný rady, kterou jsem zmínila výš, že v příběhu prostě musí bejt určitý archetypy postav. Jasně, že ve spoustě úspěšných a/nebo skvěle napsaných příběhů ty archetypy hlavní postavy, nejlepšího kámoše, love interesta, mentora a záporáka jsou, ale kámo. Něco mi říká, že ten, kdo řekl, že v příběhu být musí, úplně sečtělý není. Tady bych byla schopná vyjmenovat desítky příběhů, kde to tak není a příběh jako celek pořád skvěle funguje, ale neudělám to, protože by to na konci dne byla sranda spíš pro mě. To důležitý je, že postavy se nedají prostě rozdělit do pěti kategorií a že nemáte žádnou povinnost do příběhu dávat určitou postavu, dějovou linku, strukturu ani nic, co vám tam nesedí. Prostě každý příběh je, nebo by aspoň měl být, něčím specifický a není žádný univerzální recept, jak napsat knihu, co platí pro všechny bez vyjímky, sakra!
A navíc, co jsem to říkala, že vás většinou vede k tomu, abyste začali psát a začali číst tyhle knihy na prvním místě? Že máte nápad! Že máte vy váš vlastní originální nápad, vlastní příběh, vlastní postavy... Prostě vy jste něco vymysleli, jste na to hrdí a přijde vám hrozně moc fajn to nějak zpracovat. A pak přijde někdo, kdo vám prakticky řekne, co všechno v tom příběhu musí a nesmí bejt, což může celkem demotivovat. Obzvlášť, když s psaním začínáte - představte si, že jste štěstím bez sebe, že jste něco vymysleli, a pak si někdo přijde a řekne vám, že to celý máte špatně, i když to vlastně nemusí být pravda protože mluví o něčem naprosto subjektivním. Třeba "Zkus omezit pravopisné chyby" je naprosto validní doporučení, ale "Přidej do knihy love interesta" fakt není.
Phew, gratuluju, jestli jste se prokousali až do konce, za trpělivost si zasloužíte dort, a já taky. Touhle kapitolou jsem si zase celkem vykopala hrob, protože v předešlých kapitolách jsem už několikrát calloutovala časté použití nějakých tropes a navrhla, jak by se to dalo zlepšit. (Ale počkejte, až si vykopu totální hrob a zkritizuju tuhle "knihu".) Jenže mě jednouše frustruje, že tyhle knihy píšou převážně lidi, co se studia literatury nedotkli ani lopatou, ale přečetli si tři rozhovory se slavnými autory, takže se najednou cítí naprosto osvícení a povolaní k tomu dávat všem jednoznačný a nekompromisní rady, který ale občas můžou způsobit víc škody, než užitku.
