časté věci na wattpadu

39. Rozbor Rainbow Suicides a psaní o mentálním zdraví

Dnešní cold open je, že pokud je vaše oblíbená barva modrá, je to šíleně basic.

Rozbor v tomhle stylu jsem ještě nedělala, ale prostě všechno musí jednou přijít. A jen tak pro jistotu, abych se nedostala do nějakých problémů, používání výňatků z děl v rámci kritiky je v souladu se zákonem: Autorský zákon - č. 121/2000 Sb. § 31 odst. b, Copyright Act of Canada s.29.1. Navíc, tohle je kritický a naučný "článek", což je v pořádku podle Copyright Act 1976.

Rainbow Suicides je antologie od autorky katbarsblog, která vznikla už před pár lety a získala si celkem velkou popularitu. A já se ani nedivím, protože krátké příběhy probírající mentální zdraví? Sign me up. Konkrétně jde o knihy s názvy Red Roxanne, Orange Lisa, Yellow Penny, Green Rachel, Blue Laura, Purple Jane a Pink Channary. Když jsem je četla před těmi pár lety, naprosto jsem si je zamilovala. A když jsem nedávno dělala takovou čistku ve svých seznamech čtení, narazila jsem na ně znovu, a řekla jsem si, že bych si je mohla přečíst znovu, protože nostalgie.

Z dnešního pohledu mi to přišlo jako naprostá pohroma. O mentálním zdraví toho vím mnohem víc, jednak protože jsem ve škole absolvovala základy psychologie, a jednak jsem já sama člověk, kterýmu takzvaně straší ve věži, a spousta mých blízkých je na tom podobně. Jako chápu, že to autorka napsala před několika lety, a před několika lety jsme všichni dělali zajímavý věci, ale zrovna takováhle chyba může spoustě lidí hodně uškodit, protože to občas zasazuje dost blbý stereotypy o lidech s mentálními poruchami, kteří to v realitě už tak nemají jednoduché. Navíc, tahle série je bohužel napsaná poměrně exploitativním způsobem. Na mentální poruchy a postavy, které je zažívají, není pohlíženo jako na lidi, kteří si zaslouží empatii a pomoc, ale jako na nějakou divnou věc, kterou si teď dáme do Petriho misky pod mikroskop a pak si společně sedneme do kroužku a pobavíme se o tom, jak tu divnou věc litujeme nebo jak je to, co jsme viděli, šokující. To fakt není dobře.

(A jedna další věc, co mě trochu štve, je, že po první knize autorka přestala dodržovat to, že jména postav začínají na stejné písmeno, jako ta barva. Jakože... Orange Olivia, Yellow Yasmin, Green Grace, Blue Bonnie, Purple Penny, Pink Piper. Co je na tom tak těžkýho?)

Než si to tu všechno rozebereme postupně, moje rada na úvod je, že pokud chcete psát knihu o mentálních problémech, ale sami s nimi nemáte zkušenosti, zkuste si promluvit s někým, kdo ty osobní zkušenosti má, a ještě k tomu si ty věci zkuste sami nastudovat, jednak z akademického hlediska, abyste měli aspoň hrubý přehled, a jednak si myslím, že nikdy není na škodu si přečíst jinou beletrii, životopis, nebo i populárně naučnou knihu na téma, o kterém chcete psát, ideálně od někoho, kdo fakt ví, o čem píše. Já můžu vřele doporučit třeba I'm Glad My Mom Died (Jsem ráda, že moje máma zemřela) od Jenette McCurdy, která se mimo jiné zabývá OCD, anorexií a bulimií, Turtles All The Way Down (Jedna želva za druhou) od Johna Greena, což se zabývá OCD, Why We Sleep (Proč spíme) od Matthew Walkera s kapitolou o poruchách spánku - ale za přečtení rozhodně stojí i zbytek knihy - a jako honourable mention Maybe You Should Talk To Someone (Měla by sis s někým promluvit) od Lori Gottlieb, která se zabývá psychoterapií z pohledu terapeuta i klienta.

Ještě bych ráda dodala, že některé věci v téhle kapitole píšu na základě obecnějšch fakt nebo mých osobních zkušeností, ale to, jak různí lidé zažívají mentální problémy, je poměrně individuální, a každý to má trochu jinak. A pokud máte pocit, že právě nejste v rozpoložení na to, abyste četli o špatném mentálním zdraví a sebepoškozování, kapitolu radši přeskočte.

RED ROXANNE

Roxanne se řezala. Největší problém s touhle knihou podle mě je, že se čtenář nikdy pořádně nedozví, proč se vlastně řezala. Což je špatně, protože samotné sebepoškozování není mentální porucha, ale je to možný následek několika různých mentálních poruch, například deprese. Copak byste napsali, že je naprosto strašný, jak nějaká postava pořád smrká, a že to není zdravý, a že bude mít odřený nos, jestli nepřestane, aniž byste řešili, že to dělá proto, že má rýmu? Takový přístup má Red Roxanne k sebepoškozování.