časté věci na wattpadu

75. Postavy s postižením

Hádejte, kdo se konečně dokopal k odpovídání na komentáře! (Wahoo!) Počkejte si tak týden a možná odpovím i na ten váš!

Disclaimer: Postižení je hodně relativní pojem a vlastně záleží na každém člověku, jestli se tak bude označovat, ale v téhle kapitole to budu brát jako umbrella term pro lidi s kognitivními, vývojovými, intelektovými, mentálními, fyzickými a/nebo smyslovými nedostatky.

O nesprávném vyobrazení postav s postižením jsem se už trochu vyjádřila v několika předešlých kapitolách, ale k tomu, abych tomu věnovala celou samostatnou část, mě dohnala Sia a její film Music, který vykresluje autistickou komunitu naprosto příšerně. (Tady je vidět, jak dlouho už se tahle "kniha" píše, protože ten film vyšel v roce 2021.) A to pro mě byla ta nejposlednější z posledních kapek, protože tohle je seriózní problém, se kterým by se mělo něco dělat. Víte, já jsem z té zkupiny nešťastníků, kteří zjistili, že mají ADHD, až v dospělosti. A věřte, nebo ne, ale částečně je na vině způsob, jakým se ADHD vyobrazuje v médiích, což se pak dostává do všeobecného povědomí. Fakt, spoustu let to mě ani nikoho z mýho okolí vůbec nenapadlo, protože ADHD mají přece jenom takový ty otravný malý děti, co ve škole pořád vykřikujou v hodinách, v životě nedodrželi ani jedno pravidlo a v zombie apokalypse by určitě zemřeli jako první.

Sakra, já fakt nepřeháním, když řeknu, že je to vyloženě zraňující, když jsou komplexní diagnózy v médiích vykreslené jako zjednodušené stereotypy. Nejen, že to utváří, jaké mínění bude o těch lidech mít jejich okolí a vznikají falešné stereotypy, ale spousta lidí, kteří jsou těmi poruchami afektovaní, kvůli tomu zbytečně trpí a nemůže se smířit se svojí diagnózou nebo, znovu, ani neví, že by si možná měli nechat udělat pár testů a předepsat léky nebo jiné akomodace.

A tady problémy s vyobrazováním postižených zdaleky nekončí. Já miluju The Hunger Games, miluju ty knihy a i ty filmy mi z větší části přijdou skvělé, ale jedna věc mi na nich šíleně pije krev. V těch knihách má totiž jedna z hlavních postav protézu, ale z filmů to úplně vymazali. To není dobře, sakra! Na podobnou notu tu máme i spoustu příběhů, kde je postižení bráno vyloženě jako dějová linka, která se postupem času vyřeší. Prostě ó né, postava je najednou paralyzovaná nebo přišla o oko nebo tak něco, ale o půl hodiny později je zase všechno zpátky při starém. Jako kdyby třeba ztratila peněženku, která se na konci epizody najde. To by se taky nemělo dít, protože postižení by neměla bejt dějová linka přes pár kapitol, která se nějakým nadpřirozeným zázrakem sama vyřeší a zmizí, a ideálně už to nikdy nebude zmíněný a postava si z té zkušenosti ani nic nevezme.

(Jsou případy, kde to ještě můžu odpustit, protože daným postavám se ty části těla neuzdraví nějakou funky magií, ale dostanou nějakou high tech protézu - viz Star Wars nebo Avengers: Infinity War. Ale ani tohle není nějakej všelék a pokud se to jako autor rozhodnete vyřešit takhle, pořád byste to postižení měli brát na vědomí. Třeba se ta protéza musí nějak udržovat v chodu nebo můžete popsat, jak postava zažívá bolest fantomové končetiny nebo tak něco.)

Jo, a víte, co je ještě šílenej stereotyp? Záporáci s postižením. Samozřejmě neříkám, že záporáky s postižením psát nesmíte, ale měli byste se to pokusit nějak vybalancovat. Vážně, zkuste si vzpomenout třeba na deset postav s deformacemi obličeje - a teď myslím vážně deformace, ne nějakou roztomilou jizvu, jako má Harrison Ford - a řekněte mi, kolik z nich jsou kladné postavy. Z mého výčtu to byly celý dvě postavy. Tohle je pořád ta stejná myšlenka dokola, ale radši to zopakuju. Přesně takhle se vytváří ty negativní stereotypy, a fakt není dobře, když prakticky ten jedinej způsob, jak můžete vidět sami sebe v médiích, je jako nesympatický záporák.

Ale o jednu věc vás prosím. Pokud sami nemáte třeba cystickou fibriózu nebo Tourettův syndrom nebo cokoliv, o čem je ten váš příběh, nepište o tom, jaký to je. Však to znáte, takovej ten příběh, ve kterým, ó né, hlavní postava má tenhle problém, je jiná, než ostatní, a prochází si tímhle a tímhle a má naprosto strašný život, podívejte se, jak je to strašný, že musí žít s něčím takovým. To vy ale nemůžete vědět, jak moc to je a není strašný, protože jste si tím sami neprošli, neznáte to, a v lepším případě jste si k tomu něco vyhledali, v horším jste četli/viděli nějakej podobnej sh*tty příběh, jehož tvůrce se sám poplácává po zádech, jak je inkluzivní, přestože v životě ani nemluvil s člověkem, který si něčím takovým prochází. Fakt, já mám někdy pocit, že lidi, co píšou o postavách s postižením, na ně pohlížejí jako na nějakej preparát v Petriho misce, kterej budou studovat pod mikroskopem, a věřte mi, je naprosto strašný takhle přemýšlet o lidech.

To mě přivádí k dalšímu bodu - zkuste si fakt promluvit s lidmi, kteří něco takového zažívají. Jo, vyhledávání informací je fajn, ale některé věci vás prostě samy od sebe nenapadnou a rady od někoho, kdo má reálnou zkušenost s tím, o čem píšete, vám můžou šíleně pomoct. To je naprostý ideál, ale kdybyste neměli šanci si s někým promluvit, prosím, prosím, prosím, aspoň si ty věci vyhledávejte. Dávejte si pozor na to, aby to, co píšete, nebyly jenom převzaté stereotypy nebo naprosté kraviny.

A to se váže na další věc. Když píšete o postavách, které mají nějaké postižení, zkuste nepsat jenom o tom, jaké mají problémy a jak trpí. Přece jenom, jsou to taky lidi, kteří mají přátele, chodí ven, sportují... (Teda pokud to postižení není hodně vážné.) Podobnou stížnost jsem měla i v kapitole s LGBTQ+ příběhy a v kapitole o mentálním zdraví a možná ještě někde - ano, je důležitý mluvit o těch zkušenostech a tak, ale chtěla bych vidět i příběhy o postavách, kde to, že je ta postava jiná, není centrální. Dejte mi postavu, která svrhává diktátorské režimy a zároveň nemá ruku. Nebo postavu, která si zažívá enemies to lovers romanci a k tomu nosí naslouchátka. Vlastně víte co? Dovolím si fakt hodně zdůraznit ty romantický dějový linky, protože mám dojem, že příběhů, kde postava s postižením zažije cokoliv romantickýho, je neskutečně málo. To samý s příběhy, kde je postava s postižením vyobrazena jako neskutečně atraktivní. (Ať je vám Anakin Skywalker dobrým příkladem, protože on zvládl oboje najednou.)

Na závěr přidám, že postižení svých postav nemusíte vždycky vysvětlovat - pokud máte třeba postavu paralyzovanou od pasu dolů, nemusíte mít scénu, kde detailně vysvětluje, jak se jí to stalo v důsledku nehody na motorce. Tak je to i v realitě, nikdo nám vysvětlení svého postižení nedluží a ne vždycky je na místě se na to ptát.

A samozřejmě na úplnej závěr, doufám, že tohle ani vysvětlovat nemusím, ale prostím, pište o postižených postavách s respektem a nedělejte si z postižení p*del. A nepoužívejte slova jako postižený nebo autista jako urážku, jo?

Peace out,

Hermione Weasley