Lost [H.S.] CZ

-93-

*O 6 LET POZDĚJI*

„Harry, vstávej" řekla jsem a něžně ho pohladila po jeho hnědých, kudrnatých vlasech.

„Zlatíčko, musíš vstávat" řekla jsem znovu, tentokrát o něco důrazněji a uviděla náznak toho, že se probral.

Rozlepil oči a podíval se na mě. Usmála jsem se na něj a dala mu pusu na čelo.

„Musíme vstávat, abychom všechno stihli" řekla jsem povzbudivě a Harry se pomalu napřímil. Protáhl se a zvednul se z postele.

„Co by sis dal ke snídani?" zeptala jsem se ho, vzala ho za ruku a šla s ním do kuchyně.

„Palačinky s čokoládou" odpověděl mi a já se pousmála. Od té doby, co žijeme sami, chce vždycky tuhle snídani.

„Dobře, tak tedy palačinky" odvětila jsem a šla si připravit těsto, zatímco se město probouzelo do sychravého rána.

„Připravila jsem ti na dnešek oblečení. Je položené na gauči" řekla jsem do ticha a Harry mlčky došel ke gauči a začal se převlékat. Po ránu bývá vždycky takhle tichý. V mnoha ohledech mi připomíná svého otce.

Smažila jsem palačinky, když v tom někdo zazvonil. Harry zbystřel a běžel otevřít.

„Tati" vykřikl malý Harry radostně a vrhnul se na muže, který zrovna přišel a stál ve dveřích.

„No ahoj!" odpověděl muž a vzal Harryho do náruče.

„Tak jak se těšíš do školky? Po takový době! Doufám, že jsi nezapomněl jména tvých kamarádů" dívali se na sebe a oba vyzařovali upřímnou radost.

Malý Harry měl svého tátu upřímně rád. A jeho otec se velmi snažil, aby rozchod se mnou nepoškodil jeho vztah se synem. Ostatně já jsem se snažila také. Chtěla jsem, aby můj syn vyrůstal s otcem. Nikdy bych nezakázala Harrymu scházet se s naším synem. Ať by mi provedl cokoliv, v jejich vztahu nechci stát v cestě.

„Nezapomněl" uculil se malý Harry a objal svého otce.

Harry položil Harryho na zem a zavřel dveře.

„Ahoj, nejdu moc brzo?" objevil se v kuchyni a já byla nucena se mu podívat do těch jeho zatracených zelených očí.

Vypadal dobře. Z našeho rozchodu se oklepal rychle. Mnohem rychleji než já nebo náš syn. Rozešli jsme se před dvěma lety a já ani po těch dvou letech si nejsem zcela jistá, jestli jsem se přes to dokázala přenést.

„Ne, právě v čas" usmála jsem se a naložila palačinky na talíř.

„Dáš si taky?" zeptala jsem se Harryho, ale on jenom zakroutil hlavou.

„Harry, pojď se nasnídat" zavolala jsem na našeho syna a podívala se na hodinky.

Odešla jsem do ložnice, abych se mohla převléknout a upravit se. Dnes mě čeká velký den. Zastupuji u soudu ženu, která se rozvádí se svým mužem. Psychicky ji týral, ale nemáme příliš mnoho přesvědčivých důkazů.

S Harrym jsme se oba vydali na advokátskou kariéru, jak nám bylo předurčeno. Já se zaměřuji na rodinné právo, kdežto Harry si vybral poněkud jinou sféru práva, a sice obhajobu v trestních věcech.

„Důležitej případ?" zvolal Harry z kuchyně do ložnice.

„Ano" odpověděla jsem stroze. Neměla jsem náladu se s nikým vybavovat a už vůbec ne s ním. Musím být klidná a silná. Nesmí mě nic rozptylovat.

„Mám ho odpoledne i vyzvednout?" uslyšela jsem Harryho hlas z mnohem bližší vzdálenosti. Otočila jsem se, abych zjistila, kde je. Stál ve dveřích a pozoroval mě. Na moment jsem viděla, jak si prohlížel moje dlouhé nohy.

„Stavím se pro něj sama, díky" odpověděla jsem, načež pokýval hlavou. Najednou se mu pod nohama objevil malý Harry. Usmála jsem se na něj. Byli si tak podobní.

Jediné, co po mně Harry zdědil, byly oči.

Najednou se ke mně rozeběhnul a já jsem si klekla, abychom se mohli obejmout.

„Užij si to ve školce a buď hodný" řekla jsem v objetí a dala mu pusu na tvář.

„Odpoledne se pro tebe stavím, ano?" dodala jsem.

„Mám tě lád" odpověděl mi. Pookřála jsem a posteskla jsem si nad tím, jak by to asi mohlo vypadat, kdybychom se s Harrym nerozešli. Byli bychom krásná mladá rodinka. Ach bože. Musím s tímhle přestat. Tyhle sebemrskačské myšlenky nikomu nepomohou.

„Já tebe taky, zlatíčko"

„Tak pojď, Harry, musíme jít" ozval se Harry a natahoval po našem synovi ruku, aby ji chytil.

Malý Harry mi zamával a já mu to s úsměvem oplatila.

Harry mi pokýval na pozdrav. Udělala jsem to samé.

Jakmile jsem uslyšela klapnutí dveří, pořádně jsem vydechla a snažila se trochu uklidnit. Nebudu lhát, tyhle situace mě vždycky rozladí. Vím, že už jsou to dva roky, ale jakmile v tom hraje roli náš syn, je to pořád stejně bolestivé. Z mých myšlenek mě vyrušil telefon.

Držím ti palce! S.

Usmála jsem se. Scott. Dodal mi odvahu a sílu tohle nějak zvládnout. To jsem potřebovala.

„Tohle zvládneš" položila jsem mobil, řekla si sama pro sebe a pomyslela na svého syna. Máme mezi sebou silné pouto a pokud bych měla jmenovat jednu věc, které v životě absolutně nelituji, je to můj syn Harry.