Lost [H.S.] CZ

-57-

Ahojtee! Je tu čtvrtek a s ním i nový díl Lost :) Doufám, že se vám díl bude líbit, protože jak jsem si v komentářích všimla, tak jste se na něj dost těšili. Takže si strašně přeju, abych vás nezklamala :D Pokud budete mít chvilku, určitě hoďte vote nebo koment, což mě mooooc potěší! :D :)

Děkujuuu!

Mějte se krásně!

-K-

Zbrkle jsem odložila skleničku a vyběhla z kuchyně. Uviděla jsem toho kluka, jak ležel na zemi, zatímco na něm Harry seděl a mlátil ho. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala, jak kluci pohotově zareagovali a Harryho od toho kluka násilím odtrhli. Nevěděla jsem, co mám dělat.

Harry na něj něco křičel, ale já se nemohla soustředit na to, co říkal. Cítila jsem se jako ve zpomaleném filmu. Jako kdybych tam s nimi vůbec nebyla. Vnímala jsem jen tu skvrnu krve, která se tvořila na zemi, zatímco stékala klukovi z tváře. Rukou si držel nos a nenávistně se díval Harrymu do očí.

Zamotala se mi hlava. Chytila jsem se stěny a ramenem se o ni opřela. Udělalo se mi slabo. Z té krve, která se mu pomalu stékala po tváři a hromadila se pod ním.

Svůj pohled jsem přesměrovala na Harryho, kterého kluci drželi za ruce, aby se nemohl hýbat.

„Ještě jednou si na ni otevřeš tu svoji nevymáchanou hubu a já přísahám, že tě zabiju!" vykřikl vztekle. Viděla jsem, jak byl zoufalý z toho, že ho kluci drželi.

Takhle rozčíleného jsem ho ještě nikdy neviděla. Tuhle jeho stránku jsem moc podrobně neznala. Samozřejmě, že jsem ho viděla rozčíleného, nesčetněkrát, ale tohle byl extrém. Šel z něho strach, ale já se ho na rozdíl od jiných nebála.

Harryho pohled se najednou střetl s mým. Z jeho očí tříštila obrovská zlost a zloba. Ale jako mávnutím kouzelné hůlky byl ten pohled pryč a vystřídal se s obavami. Vymanil se ze sevření kluků a mířil ke mně.

A v tu chvíli jsem začala pochybovat o svém chování. Měla jsem něco udělat. Jen tak tam postávat byla chyba. Jenomže v té chvíli jako bych nemohla racionálně uvažovat.

Když ke mně přišel, zase jsem si všimla vrásky, která se mu utvořila mezi obočími.

„Jsi v pořádku? Jsi úplně bledá" přeměřoval si mě ustaraným pohledem a rukou mě pohladil po tváři.

„Nic mi není" odpověděla jsem. Když jeho ruka opouštěla mou tvář, všimla jsem si, že ji měl od krve. Chytila jsem ji a prohlédla si ji. Zdrojem krve byly kloubky, které měl rozedřené.

„Donesu ti vodu" řekl, ale já zareagovala velmi rychle, takže se nestihl ani hnout z místa.

„Nic mi není" zopakovala jsem.

Svůj pohled jsem přesměrovala na kluka, který se pomalu zvedal ze země. Uviděla jsem jeho nos, který ještě před chvílí dráždila Harryho ruka, a zděsila se. Určitě byl zlomený. Ve svém životě jsem viděla spoustu zlomených nosů, a právě proto jsem si byla jistá, že ani tenhle nebyl výjimkou.

„Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se. Harry mě propaloval nechápavým pohledem.

„Proč jsem to udělal?" ironicky zopakoval, vytrhnul svou ruku z mého sevření a sarkasticky se zasmál.

Uslyšela jsem bouchnutí vchodových dveří. Zřejmě odešel pryč.

„Ty jsi ho neslyšela?" řekl s ironickým úšklebkem na tváři.

„Ale ano, slyšela. A netvrdím, že mi to nevadilo, ale tady jde o ten tvůj způsob řešení. Určitě to šlo vyřešit jinak" nepatrně jsem zakroutila hlavou.

„Nemůže o tobě říkat takový sračky, když tě vůbec nezná" hystericky rozmáchl rukama.

„Sama přece víš, jak mě tohle dokáže nasrat" dodal.

„Vážím si toho, že mě takhle chráníš, Harry. Ale i přesto si myslím, že to bylo přes čáru" osvětlila jsem mu svůj názor.

Ironicky se zasmál a kroutil hlavou. Ještě chvíli se mi díval do očí, pak zvedl ruce v obranném gestu, který byl doplněný jeho sarkastickým úšklebkem, a odvrátil se ode mě.

Otočila jsem se a šla do kuchyně hledat nějaký hadr, kterým jsem chtěla utřít zbylou krev na zemi. Prohledávala jsem všechny poličky a skříně, když vtom přišel Louis.

„Posílá tě Harry?" zeptala jsem se a podívala jsem se na něj.

Zasmál se, zakroutil hlavou a řekl:

„Ne, to ne" odmlčel se a za chvíli pokračoval:

„Nepřišel jsem Harryho omlouvat, ale nesmíš se za to na něj zlobit. Vždycky byl ochranářský vůči jeho věcem a už jiný nebude. Je to jeho dobrá vlastnost, i když to někdy přehání, ale to k němu prostě patří. A když jde o tebe, Lotty, tak se to ještě zdvojnásobí. Nikdy by si neodpustil, kdyby se ti něco stalo. A jako jeho nejlepší kámoš ti můžu odpřisáhnout, že jsi první holka, se kterou to bere takhle vážně. Jsi to nejcennější, co má, proto si tě chrání takovým způsobem, Lotty" během svého monologu se mi stále díval do očí a každé slovo procítil.

Zaskočilo mě to. U poslední věty mi poskočilo srdce, sevřelo se mi hrdlo a v krku se mi vytvořil knedlík. Chtělo se mi brečet, ale zároveň skákat radostí.

Usmála jsem se na něho, načež mi úsměv opětoval, pokývl hlavou a odešel. Otevřela jsem další skříňku, kde jsem našla nějaké papírové utěrky, se kterými jsem se potom vrátila do obýváku. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale Harryho jsem tu nikde neviděla. Klekla jsem si k tomu místu a utřela skvrnu krve.

Po tom, co jsem doleštila podlahu, jsem si umyla ruce a vydala se do Harryho pokoje. Byla jsem si jistá, že je tam. Nechápala jsem ale, proč tam šel. Stála jsem u dveří a promýšlela si, co bych mu měla říct. A když jsem se už natahovala po klice, tak se dveře prudce otevřely. Zvedla jsem hlavu a tím se střetly naše pohledy.

Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli, ale zničehonic se mi začaly hýbat koutky úst. Vůbec jsem nechápala, proč jsem se začala smát. Něco ve mně mě jednoduše nutilo. Neměla jsem k tomu žádný racionální důvod. Po několika sekundách se ke mně Harry přidal.

Oh bože, ty dolíčky.

„Promiň" řekla jsem mu po chvíli.

Místo odpovědi si mě přitáhl k sobě, mou hlavu si položil do dlaní a velmi procítěně mě políbil. Moje ruce proputovaly na jeho zátylek, kde jsem ho jemně hladila. Zkousl můj dolní ret a jazykem vklouzl do mojí lehce pootevřené pusy.

„Lott, nelituju toho" řekl potom, co se ode mě odtáhl.

„Čeho?" zeptala jsem se pro upřesnění.

„Že jsem ho zmlátil" odpověděl.

„Zasloužil si to. Nemohl jsem jen nečinně přihlížet" dodal, přičemž se mi koukal do očí.

Pokývla jsem hlavou a řekla:

„Já to chápu a zároveň si toho vážím, Harry"

Vzhledem k tomu, co mi Louis prozradil, jsem to chápala o to víc.