Lost [H.S.] CZ

-42-

Ahoojtee! Tak tu máme další pátek (konečně) a s ním i další díl LOST. Chtěla bych vám poděkovat za všechny voty, které mému příběhu dáváte, moc si toho vážím, ale taky děkuju těm, kteří si to jen přečtou :) Snad se vám bude díl líbit :)

Dejte vědět do komentářů :) Mějte se hezky!

-K-

Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

„Můžu se tady osprchovat?" zeptal se.

„Proč bys nemohl? Samozřejmě" zasmála jsem se a on se usmál. Zvedl se z postele a ještě jednou mě políbil. Společně jsme vyšli z pokoje, přičemž Harry zamířil do koupelny a já pro ručník.

„Tady máš ručník" podávala jsem mu ho, zatímco už byl ve sprše.

„Díky" vykoukl na mě s úsměvem a mokrými vlasy. Musela jsem se hodně přemáhat, aby mi oči nesjely o něco níž.

„Budu v kuchyni" usmála jsem se na něho a odešla z koupelny. Divila jsem se, že se ani nezamkl.

Zamířila jsem do kuchyně, kde byla Amber.

„Dobré ráno" pozdravila jsem ji, načež mi věnovala pohled.

„Dobré"

Kdyby jen věděla, kdo se teď sprchuje v naší koupelně. Jak by to vzala? Nebo ví, že je tady? Už jsme se dlouho spolu o tom nebavily, lépe řečeno nepohádaly. Kdo ví, třeba už se přes to přenesla. Nebo taky ne. A horší na tom je, že se jí na to bojím zeptat.

Beze slov jsem chystala dva šálky s čajem a snažila se, aby to nevypadalo podezřele. Nechtěla jsem, aby se mě zeptala pro koho je ten druhý čaj. Mohla si to jednoduše domyslet, což pro mě byla ta lepší možnost.

„Chystáš se za Mattem?" zeptala se mě.

„Jo, chystám" odpověděla jsem.

To mi připomnělo, že jsem to ještě neřekla Harrymu.

„Já ne" řekla a podívala se na mě.

„Trochu mě to mrzí" věnovala mi upřímný pohled.

„A proč jste se nezkusili usmířit?" zeptala jsem se.

„Je to hrozně zamotané" odpověděla.

„Ale mohli jste se o to aspoň pokusit" řekla jsem.

„Já vím, ale nerada o tom mluvím, natož s ním" podívala se na mě.

„Sice nevím, co se mezi vámi stalo, ale myslím, že obyčejná omluva by stačila. Přeci jenom je to už delší doba" udržovala jsem oční kontakt.

„Já vím" uhnula pohledem a zadívala se ven z okna.

Proboha, opravdu jí to bylo líto. To bylo po dlouhé době, co jsme si něco řekly a co se netýkalo Harryho, a mluvila ke mně takhle upřímně a přirozeně? To bylo nevídané. A měla jsem z toho radost. Proč to nemůže být takové pořád?

„Jinak máma připravila lívance, tak si můžete dát" řekla a ukázala na talíř plný lívanců.

Vypadaly lahodně.

Ale nenarážela právě na to, že tu je Harry taky? Nebo myslela mě a Dylana?

„Ona tu není?" zeptala jsem se. Většinou se ráno ještě stihneme vidět, než odjede do práce a já do školy.

„Ne, dnes musela odjet dřív" odpověděla.

„Aha"

Najednou jsem zaslechla něčí kroky ozývající se ze schodů. Doufala jsem, že je to Dylan nebo táta nebo duch nebo zloděj, prostě jakákoliv osoba vyjma Harryho. Nemyslela jsem to tak, že by byl na obtíž, to rozhodně ne, jen se to prostě teď nehodilo. Nechtěla jsem to pokazit. A tím, že by sem přišel Harry, by se mohlo objevit jisté riziko.

Věděla jsem, že je potřeba se přes to dostat a nějak tu celou situaci zklidnit, ale nevěděla jsem, jestli by byla tohle dobrá příležitost. Jednoduše jsem to chtěla nechat na později, i když na druhou stranu by bylo fajn mít to všechno za sebou a vědět, jak to teď s Amber máme. Jenže tady byl ten háček, Amber byla nevyzpytatelná. Nemohla jsem tušit, jestli se s tím už smířila. Jenže já náš vztah s Harrym kvůli ní rozhodně neutnu. Takže je to vlastně jen na ní, jestli se přes to přenese nebo ne. A když ne, tak to bude jen její problém. Je jen otázka času, kdy se to dozvím.

Upřeně jsem sledovala, kdo se objeví ve dveřích. Harry.

Páni, vypadal hrozně sexy. Jako ostatně vždy, jen tentokrát to doplnily mokré vlasy, které mu neposedně klouzaly do obličeje, takže si je musel často rukou projíždět. Oči mu zelenou barvou svítily do chvíle, kdy spatřil Amber. Upřel na ni pohled a já čekala, co se stane. Byla to dobrá strategie?

„Ahoj" řekl Harry chraplavým hlasem.

„Ahoj Harry" odpověděla mu na oplátku Amber s úsměvem.

S úsměvem? Páni. Přenesla se přes to?

„Já.." začala a střídala pohled mezi mnou a Harrym.

„Myslím, že je čas, abychom spolu normálně vycházeli" dokončila větu.

Nevěřila jsem jejím slovům. Po tak dlouhé době? Co se stalo? Co ji k tomu vedlo? Došlo ji konečně, jak to všechno doopravdy bylo? Nebo se prostě smířila se svojí verzí příběhu?

Bylo mi to jedno, protože jsem měla neskutečnou radost, že tyhle slova vyslovila. Čekala jsem se na to tak dlouho a konečně jsem se dočkala. Spadl ze mě kámen obrovských rozměrů. Konečně mohlo všechno fungovat tak, jak mělo.

Myslím, že Harry to měl stejně.

S polootevřenou pusou jsme na ni hleděli jako bychom tomu nemohli uvěřit. Nedivila jsem se, byla to pro nás nová věc. Celou tu dobu jsme čekali, až se tahle bouře ukončí. Konečně nastal pravý čas.

„Už bylo na čase" vysoukala jsem ze sebe tuhle větu spolu s nadšením, které se u mě objevilo. Vykouzlil se mi úsměv od ucha k uchu.

Amber se upřímně usmála, kývla na nás a odešla z kuchyně.

Podívala jsem se na Harryho, který se ke mně s blaženým úsměvem přibližoval.

„Je tohle vůbec možné?" řekla jsem s nadsázkou, když byl u mě.

Pohladil mě po tváři a hltal každý můj pohled. Vymrštila jsem svoje ruce nahoru a silně ho objala. Cítila jsem jeho ruce v mých vlasech a na zádech, kde mě lehce hladily. Políbila jsem ho na tvář a pak se zase vžila do objetí.

Pramínek vlasů, který mi spadl do obličeje, mi po objetí vrátil za ucho a jeho ruka se uhnízdila na mém krku. Díval se mi očí a já věděla, že se cítí naprosto stejně jako já.

Ještě chvíli jsme se na sebe mlčky dívali, až pak mě Harry vášnivě a dlouze políbil.

Všechno bylo naprosto dokonalé. Nic mi nechybělo.