Lost [H.S.] CZ

-77-

Ahojtee! Takže jak jsem slíbila, dnes vydávám nový díl :) Děkuju vám za vaši trpělivost :) Jinak doufám, že jste všichni spokojení s vaším vysvědčením, protože já ani moc ne, tak snad alespoň vy :D Kdybyste měli chuť mi něco sdělit, určitě to napište do komentů, nebo můžete hodit vote :) Děkujuu za všechno, užívejte letní počasí <3

Mějte se krásně!

-K- 

„Na čí straně vůbec stojíš?" zeptala jsem ho jízlivě ignorujíc jeho předchozí 'otázku'.

„Na ničí" odpověděl.

„Cože?" vypadlo ze mě. Tuhle odpověď jsem nečekala.

Chtěla jsem, aby odpověděl, že samozřejmě že na mojí, ale byla jsem připravená i na tu horší možnost. S tímhle neurčitým Harryho postojem jsem nebyla spokojená.

„Musíme to řešit tady přede všema?" zeptal se otráveně. Očividně mu nedělalo dobře, že jsme byli ve společnosti Nialla a Marcuse (který mimochodem naši výměnu názorů určitě vůbec nevnímal) a navíc náš rozhovor mohl slyšet kterýkoliv kolemjdoucí. Mně to nedělalo žádný problém.

„Ano, musíme. Myslíš, že má někdo z přítomných zájem slyšet naši hádku? Nemyslím si" odpověděla jsem.

„To by ses divila" zamumlal si pro sebe, ale já jsem to slyšela. Rozhodla jsem se to ignorovat.

Vyšli jsme ven z baráku a ocitli se na příjezdové cestě, u které bylo zaparkovaných spousta aut.

„Tamhle mám auto" řekl Harry a ukázal na něj.

„Ty chceš řídit?" zeptala jsem se ho se zděšením v obličeji.

„Bude to mnohem rychlejší, než vláčet ho s sebou pěšky" odpověděl.

„Pil jsi" upozornila jsem ho. V tomhle okamžiku jsem si připadala spíše jako jeho matka než jako jeho holka.

„Není to nic, co bych dřív už nedělal" řekl.

„Dělej si, co chceš" vzdala jsem to. Neměla jsem náladu ho přemlouvat a přesvědčovat o tom, jak je jízda pod vlivem alkoholu nebezpečná.

„Na druhou stranu, proč se nezeptáš Lauren, jaký má na tohle názor?" rýpla jsem si.

„Proč do toho zase taháš jí? Vždyť s tím nemá nic společnýho" odpověděl s klidovým hlasem, což mě trochu rozčilovalo. Já jsem byla docela naštvaná a on byl naprosto v klidu?

Byla pravda, že to s Lauren ani tolik nesouviselo, ale ta holka mi už lezla tolik krkem, že jsem to potřebovala ventilovat všelijakými způsoby. A bylo mi jedno jakými.

Když jsme došli k autu, kluci posadili Marcuse na zadní sedadlo Harryho auta.

„Počkám uvnitř, takže si můžete vyřešit ty vaše..." začal Niall a na chvíli se odmlčel dívající se do mých očí.

„Věci" dokončil svou myšlenku.

„My nepotřebujeme nic řešit" Harry na něj okamžitě navázal, načež mi Niall věnoval podivný pohled a nastoupil do auta. Sedl si tak, aby mohl podpírat Marcuse.

„Nebo snad jo, Lott?" zeptal se mě.

„Harry, mě už to vážně unavuje" řekla jsem zoufale a zkřivila u toho obočí.

„Lauren mi už vážně leze krkem a ještě víc mě štve, že i když víš, že bych ji nejradši uškrtila, tak s tím nic neděláš" dořekla jsem, přičemž se Harry u mých slov, že bych ji nejradši uškrtila, sladce zasmál.

„Ale já ji přece nemůžu říkat, jak se má chovat. Nejde to nijak udělat, abychom se nevídali, když její kamarádi jsou zároveň i mí kamarádi a tím pádem i tví" řekl.

„Když jsme spolu začínali, tak jsme počítali s tím, že po našem rozchodu se budeme muset nějak snášet vzhledem k našim kamarádům. Netušil jsem, že to bude tak těžký, protože já ji po rozchodu fakt nesnášel, ale postupem času jsem si zvykl, už jen proto, že s náma není zase tak často. Jenom vždycky, když se zrovna nemá s kým vyspat. Vím, že to je těžký, ale musíš to respektovat" dodal.

„Opravdu mě rozčiluje, jakým způsobem dává najevo svoje city. Obzvlášť k tobě" řekla jsem.

„Zapomínáš na jednu strašně důležitou věc, Lott" řekl a odmlčel se.

„Ty jsi moje holka a mně je úplně jedno, co ta kráva dělá nebo říká, protože já si všímám jen tebe. Miluju tě a fakt chci, abys ji už přestala řešit, protože to nikam nevede a akorát se kvůli tomu hádáme. Ona je beznadějnej případ" dodal.

Povzdychla jsem si.

„Tak mi vysvětli, proč jsi s ní teda chodil" zasmála jsem se.

„Protože jsem byl idiot" taky se zasmál.

„A teď už nejsi?" škádlila jsem ho, přičemž se nad touhle otázkou jen uculil.

Nastoupili jsme do auta a poté Niall vysvětlil Harrymu, kudy má jet, abychom dojeli k Marcusovi domů.

Byli jsme tam během několika málo minut. Velký krásný robustný dům byl ale zahalen tmou, takže jsme předpokládali, že nikdo nebyl doma. Naštěstí pro Marcuse.

„Máš u sebe klíče?" zeptala jsem Marcuse.

Nedíval se na mě zcela duchapřítomně, takže jsem si nebyla jistá, zda mě poslouchal, ale po několika sekundách se začal hrabat v kapse, takže zřejmě ano.

Podal mi je, načež mu kluci pomohli vystoupit, zatímco jsem odemkla dveře. Divila jsem se, že neměli alarm vzhledem k tomu, jak pěkný a luxusně vypadající dům měli.

Rozsvítila jsem a čekala, až ke mně kluci dojdou.

„Nahoru po schodech a první dveře vlevo" oznámil mi Niall.

Kývla jsem hlavou a šla jsem první.

„Chcete s ním nějak pomoct?" zeptala jsem se zdvořile.

„Ne" odpověděli naráz.

Otevřela jsem dveře od jeho pokoje, rozsvítila a rozhlédla se kolem. Měl to tam opravdu pěkné. Nazvala bych to jako klučičí doupě. Měl tam všechno, co by dle mého názoru chtěl každý kluk ve svém pokoji mít. Sice neuklizené, ale to se v klučičím pokoji dalo čekat.

Kluci Marcuse odvedli k posteli, načež si na ni sednul a koukal na nás všechny zvláštním pohledem.

„Já vám děkuju. Jste nejlepší" řekl velmi pomalu, protože se mu pletl jazyk.

„Ale počkat.. Tebe neznám" prstem ukázal na Harryho, načež nám všem začaly cukat koutky.

„Až zase budeš ve střízlivém stavu, tak ho určitě poznáš" zakončil to Niall.