Lost [H.S.] CZ

-82-

Ahojtee! Máme tu čtvrtek a s ním i nový díl :) Ačkoliv je dnes prvního září a to znamená nejhorší den roku, snad se mi podaří vám ho zpříjemnit novým dílem. Pokud se vám bude chtít, určitě zanechte komentář nebo vote, budu za to moc ráda :)

Doufám, že se vám díl bude líbit. A taky vám přeju jen to nejlepší do nového školního roku.

PS. Nahoře máte obrázek Alexe a Anny.

Mějte se krásně!

-K-

„Jak dlouho se s kluky znáte?" zeptala jsem se.

„Se Zackem už od malička, protože jsme bydleli hned vedle sebe. A s Alexem a Jackem jsme se seznámili až ve škole" odpověděl a dojedl svůj croissant.

„Ani si nepamatuju, jak k tomu přesně došlo, protože se Zackem jsme chodili o dva ročníky níž než kluci" dodal.

„Myslela jsem si, že jste všichni stejně staří" řekla jsem a Harry zavrtěl hlavou.

„Ale stejně si myslím, že na svatbu jsou ještě mladí" zareagovala jsem na fakt, díky kterému jsem se dozvěděla, že Jackovi a Alexovi je 22.

„Je to brzo" souhlasil Harry.

„Není Sophie třeba těhotná?" zeptala jsem se, ale Harry zavrtěl hlavou.

„Nemyslím si"

Začala jsem se malovat, přičemž mi Harry vyprávěl jejich společné průšvihy, a že jich nebylo málo. U některých jsem se nasmála, ale u některých jsem se divila, že je při nich nikdo nechytil a nepotrestal je.

Po hodině a půl cesty jsme se začali blížit k Oxfordu, ale najednou se před námi objevila obrovská kolona. Předpokládala jsem to.

„Kurva" zaklel Harry potichu a očima těkal po autech, které byly před námi.

„Nedá se to nějak objet?" zeptala jsem se.

„Dá a přesně tohle mám to v plánu, ale tobě se to nebude líbit" odpověděl a rozhlížel se po všech stranách.

„Proč?"

„Protože to je proti předpisům" řekl, ještě jednou se rozhlédnul a prudce zatočil volantem, načež jsme vjeli do protisměru.

„Panebože" vypadlo ze mě.

„Harry, to vůbec není dobrý nápad" řekla jsem ustrašeně.

„Nic nejede. Neboj, bude to jenom chvilička" odvětil a zrychlil.

Ani jsem se neodvážila podívat se na tachometr. Místo toho jsem se rozhlédla, jestli někde nestojí policie. Nechtěla jsem si ani představovat, jaký by z toho mohl být průšvih.

Najednou Harry prudce odbočil a já si všimla, že jsme vjeli do jednosměrné ulice.

„Věděl jsem, že se ti to nebude líbit" řekl se smíchem.

„Kolikrát už jsi to takhle objížděl?" zeptala jsem se.

„Vážně to chceš vědět?" zasmál se provinile a zároveň nesměle.

„A to tě ještě nikdy nechytili?"

„Naštěstí ne. Ale ještě se mi nestalo, aby proti mně nejelo žádný auto. Dneska je to poprvý" odpověděl.

„To nemyslíš vážně"

„Vždycky se to nějak vyřešilo" zakončil to optimisticky, jako by snad ani nešlo o žádné porušování zákonů.

Vyjeli jsme z jednosměrné ulice a mně spadl obrovský kámen ze srdce.

„Ale stejně mě miluješ. I když porušuju předpisy" provokoval mě, přičemž se škodolibě culil a podíval se na mě.

Spojila jsem naše pohledy a chvíli si užívala toho, jak Harry čekal na mou odpověď. Nakonec jsem se podvolila, s úsměvem protočila očima a Harry se zasmál.

Za několik minut jsme dorazili do Oxfordu. Zaparkovali jsme před činžovním domem.

„To jsou oni" řekl Harry a ukázal na lavičku, na které seděl Alex se svoji přítelkyní, Annou. Drželi se za ruce, dívali se na sebe, přičemž Alex kouřil cigaretu.

Vystoupili jsme z auta, načež si nás hned všimli. Alex típl cigaretu a poté se zvedli z lavičky.

„Čau brácho" zvolal Harry.

„Čau" usmál se Alex a objal Harryho.

Něco si vzájemně zašeptali a pak se tomu zasmáli, ale neslyšela jsem jediné slovo, i když jsem se snažila sebevíc. Občas bych si přála mít nějaké nadpřirozené schopnosti. Jako například velice bystrý sluch, být neviditelná nebo umět létat. Někdy, když jsem s Harrym, mám ale pocit, jako bych létat uměla. Ne doslova, ale vnitřně.

Harry se objal i s Annou a pak se otočil na mě.

„Tohle je Lott, moje přítelkyně" usmál se na mě a poté úsměv přenesl i na Alexe a Annu.

Divila jsem se, že použil slovo „přítelkyně" místo „holka". Tak či onak líbilo se mi obojí oslovení, protože to zahrnovalo stejnou pozici.

Chtěla jsem podat Alexovi ruku, ale ještě před tím, než jsem to stihla udělat, si mě přivinul do objetí. Spadla ze mě veškerá nervozita, která mnou před setkáním oplývala, a objala jsem ho nazpátky.

Když se ode mě odtáhnul, přesunul svoje ruce na má ramena a prohlédl si mě od hlavy až k patě, jako kdyby se přesně tohle dělo při každém seznamování. Nepřišlo mi to vůbec neslušné, ani mi to nebylo nepříjemné, byla jsem ráda za tohle jeho chování. Moc mi usnadnil, abych se lépe vcítila do jejich „party" a necítila se mezi nimi jako cizinec.

„Rád tě poznávám" řekl s upřímným pohledem do mých očí.

„Já tebe taky" usmála jsem se nejvíc vřele, jak jen jsem to dokázala.

Proč všichni Harryho kamarádi vypadají prostě božsky? Černé vlasy měl ze stran vyholené a na vrchu hlavy nagelované směrem nahoru. Hnědé oči se vpíjely do těch mých. Několikadenní strniště dotvářelo dojem, že by bez ostychu mohl jít na konkurz soutěže „Muž roku".

Pustil ruce z mých ramen, já se hlavou natočila na Annu a až teprve teď si všimla jejich výškového rozdílu.

„Jsem Anna" usmála se na mě a objala mě stejně vřele jako její přítel.

Vypadala opravdu pěkně a zároveň přátelsky a sympaticky. Hnědé vlasy měla dlouhé po prsa a ladily ji ke stejnobarevným očím. Drobná postava byla v protikladu s charismatem, který z ní vyzařoval.

Zdálo se, že jsem se jim líbila. Stejně jako oni se líbili mně. Nemohla jsem být s provedením prvního dojmu spokojenější.