Lost [H.S.] CZ

-9-

Ahoj! Tady je další díl. Sice po dlouhé době, ale opravdu nestíhám. Doufám, že vás to od čtení neodradilo a můj příběh vás pořád baví.

Dneska přidám Jess. Koho byste chtěli příště?

Doufám, že se díl bude líbit a děkuju za přečtení :)

 

Vote &Comments  

-K-  

Vydali se spolu dolů a já je sledovala. Viděla jsem, jak Amber něco šeptá Harrymu. Celkem dost ráda bych věděla, co mu šeptala.

Zalezla jsem si do pokoje a slyšela vyzvánění mého mobilu. Rozběhla jsem se pro něj a podívala se, kdo volá. Jess.

*

S Jess jsme znovu tu celou věc probíraly. Došly jsme ke stejnému názoru jako minule.

*

Druhý den ráno jsem se probudila s trochu divnou náladou. Měla jsem ze všeho smíšené pocity. Nedokázala jsem rozlišit pozitivní věc od té negativní. Velmi divné.

„Dneska bratrstvo pořádá párty, jdeš?“ zeptala se mě Amber, když jsem si obouvala boty a byla na odchodu do školy.

„Nevím, proč se ptáš?“

„Jen tak“ pohnula rameny.

„Už musím do školy, čau“ řekla jsem a vyšla ze dveří.

Po pár mých krocích jsem si všimla Liama, který kráčel kousek přede mnou. Byl otočený zády ke mně, takže mě neviděl.

 V ten moment jsem nevěděla, jestli bych za ním měla jít nebo ne. Nevěděla jsem, jestli už je všechno tak, jak má být. Nevěděla jsem, jestli by to Liamovi nevadilo nebo jestli by to nevadilo mně. Nevěděla jsem, jak se mám před ním chovat. Nevěděla jsem, jestli se na mě třeba ještě nezlobí, i když jsme si to včera „vyříkali“. Nevěděla jsem, jak se mám právě zachovat. Věděla jsem vůbec něco? Očividně ne.

Po delším váhání jsem se za ním rozběhla, i když by to nemuselo mít pozitivní dopad.

„Liame“ zakřičela jsem, když jsem byla kousek od něho, a on se otočil.

Usmál se a řekl „Ahoj“

„Ahoj“ úsměv jsem mu oplatila.

Společně jsme se vydali ke škole.

Nikdo z nás nic nemluvil, což mě dost znervózňovalo. Vadilo mu, že jsem k němu přiběhla? Oh, radši jsem měla zůstat za ním někde v pozadí, a kdyby se otočil, tak se schovat v nějakém křoví. Rozhodně lepší být poškrábaná od větviček křoví, než tohle trapné ticho.

Když jsem se podívala na Liama, vypadal naprosto v klidu. Já mohla puknout vztekem, zlostí, hněvem, nervozitou a nepřipraveností na tuhle situaci. 

Během mého pozorování se Liamovi několikrát otevřela pusa, jako kdyby chtěl něco říct, ale nic nepromluvil. Nutně jsem potřebovala vymyslet něco, o čem bysme se mohli bavit.

Porozhlédla jsem se kolem sebe s nadějí, že by mě mohlo něco napadnout.

„Jak se máš?“ prolomil ticho panující mezi námi. I když to bylo dost banální a celkem i blbá otázka, byla jsem za ni ráda.